SEXTENZE 6/ Letní čtení na pokračování

Román SEXTENZE, kapitola šestá

„Až si založím tu firmu, budu čtyřiadvacet hodin denně na telefonu. Auto před barákem, naskočím a jedu, víš?“ Martínek v červených džínách a žluté košili stál na hliníkových schůdcích. Konečně snad po půlroce jí přišel přidělat nové žaluzie. Martínek byl její známý ještě z dívčích let. Chodili spolu na devítku a potkali se po letech náhodou v Praze. Tehdy říkal Báře, že dělá produkčního a jí na něm cosi nehrálo. Teprve když ho po čase znovu potkala se starším obtloustlým partnerem, bylo jí leccos jasné. Martínek byl opravdu něco jako produkční zájezdové skupiny travestitů. Jeho přítel byl šéfem a manažerem skupiny a obráželi okresní štace, kde v převlecích známých zpěvaček ohromovali na původní hudební základy místní publikum.

Ladyboys se občas objevovali i v televizi a Bára by moc nedala za to, že jedna ze „zpěvaček“ občas byl i Martínek.
Tehdy ještě pracovala v redakci Merlin a napsala o Ladyboys krátký článek. Od té doby ji všichni Ladyboys milovali jako paní redaktorku a občas s ní semleli i problematiku menstruačních tamponů a její ovulační nadrženost.

Od té doby taky Bára věděla, že Martínek je vskutku kouzelník, který má zlaté ručičky. To, že prý i zlatou pusinku, co mu do ní pasují zlatí ptáčci, ji vůbec nezajímalo.
Martínek ze schůdků švitořil o tom, jak ho jeho přítel zlobinká a že se trhne a bude pokoj. Založí si firmu Rodinný přítel a na zavolání do hodiny přijede, opraví kohoutek u vodovodu, pověsí obrazy, zkrátí džíny. Už má dost toho dělat poskoka buznám.

„A to líčení, zlato, bys měla taky trochu změnit,“ nezapomněl Báře poradit, když před ním v klidu v kalhotkách a podprsence poletovala mezi kávovarem a koupelnou. „A neuraz se. Ještě něco. Máš nějakou špatně koupenou podprsenku. Měla by sis ji aspoň stáhnout na menší obvod, když už máš zbytečně velký košíčky… Zvedne ti to trochu ty kozy.“

Martínek byl opravdu rodinný přítel a Bářino drobné, ale dokonalé tělo s ním nedělalo naprosto nic. Chodil na hodiny zumby, se souborem absolvoval hodiny pohybovky s nejrůznějšími choreografy, „holky“ ze souboru učila i spousta skutečných profesionálních tanečnic. Z vagin měl husí kůži a jeho příslušný kousek masa mu při pohledu na ženské tělo klidně visel na šestce.
Bára Martinovo švitoření vlastně vůbec nevnímala. Jeho káva stydla na stolku. Svoji Bára usrkávala v běhu, maximálně si přisedla k pracovnímu stolu a projížděla noční a ranní e-maily a statusy na fejsu.

V poslední době si už kolikrát ráno před zrcadlem připadala jako v Popelce. Z ranní přeleželé a beztvaré hmoty se musela během pár minut vymalovat na princeznu. Bože, čím dál větší dřina a čím dál dražší údržba. Kadeřník, kosmetička, modeláž nehtů, masáže. Musí nějak změnit život.

Kolegyně Evka byla nešťastné stvoření. A nešťastný byl i ten její smluvený víkend. Kdyby to nebyla ona, Bára by se jí na podobnou kamarádskou službu vybodla. Ale Evka v poslední době čím dál víc cítila, že její přítel má na jazyku slova, která ona za nic na světě nechce slyšet. Přítomnost Báry jako společnice pro Mirkova přítele bude možná pro všechny něčím novým a Mirek se s ní bude zase cítit jako dřív. Byla pro něj přece ten bezpečný přístav, jak vždycky říkal.
A jeho kolega? Chlapi říkají, že hezčí holka si za kamarádku nutně vybírá ošklivější. Jasně, Bára je kočka a ona jak nažehlená bedna kytu. Ale jako by oni chlapi byli jiní. Mirkův kamarád? Pochopitelně o jeden level méně úspěšný, méně rozhodný. O stupeň horší auto, na tenisu spíš do počtu, menší suverén na degustaci v luxusním Suschi Pallace. A co by Evča celý víkend dělala, kdyby se vedle ní a Mirka potácel ten jeho plonkový kamarád? Bára byla záruka. Proto Evču tak rozhodil Bářin hovor a její řeči o starém spisovateli, co jí ohnul přes stůl.

Když nám večer s Máškem skončil den v peřinách, chtěl, abych mu zase vypravovala. Jemu ten život běží jinudy. On má v hlavě věci úplně jiné. To ona si pamatuje každou podrobnost. A tak mu vypravuje, jak malé Marušce sháněli na Vánoce medvídka. Musí si na to přece vzpomenout taky. Ale Mášek vždycky poslouchá, jako by to pro něj bylo nové. Je tak pozorný.

Jak bys mohl, Mášku, zapomenout… Ještě dneska cítím radost, když jsi Marušce, kolik jí tehdy mohlo být, tři, čtyři, jako poslední balíček zpod stromečku podal medvídka s červenou mašličkou kolem krku. Ona chudinka malá neviděla, že je trochu odřený. Teprve po letech, když už měl její Méďa přivázanou provázkem jednu ručičku a chybělo mu skleněné očičko, se ode mě dozvěděla, jak se vlastně pod stromeček dostal. Pamatuješ si, Mášku, jak nám ho na Štědrý den přivezla teta Máňa z Prahy? Maruška si ho přála celý rok. Ale copak ve válce něco takového bylo k mání? A ona, teta, ho před Vánoci uviděla ve výloze v jedné cukrárně jako ozdobu. Koukal prý z bábovky. Teta Máňa tam chodila tak dlouho prosit, až na Štědrý den ráno ten cukrář nevydržel a Maruška dostala svůj nejkrásnější dárek. Opatrovala ho celé dětství… Vždyť víš, Mášku, ve válce nic nebylo… A vzpomeneš si, co jsme měli na stromečku, Mášku?


Sobota byla snesitelná. Bára všechny tři další vytáhla na dlouhou procházku. Večer se pilo a Báře bylo líto Evky. Pak postel a Báře došlo, že si není schopna ani vybavit jméno toho, pod kterým právě roztáhla nohy. Nezaujatě ho pozorovala. Rukou ještě zkontrolovala, že si navlékl kondom. Velikost nic moc, ani ji to tentokrát nezajímalo. Ostatně třeba si to on zase říká o jejích dvojkách.
Naštěstí nebyl na líbání. To by nesla těžko. Viděla jeho oči plovoucí ve whisce, cítila jeho zrychlený dech a pulzování uvnitř vaginy.

„Cítíš mě? Děláš se? Cítíš, jak ti ho tam vrážím?“ přesvědčoval se, když pod sebou cítil mrtvé maso. Ne, necítila skoro nic. Jen tu pumpičku mezi nohama. Tolikrát hraná písnička, slova zná zpaměti, ale už ani neví, kdo ji zpívá.

Není schopna už nic z toho zachytit, nic z toho, z té tuby jeho ptáka, si vymáčknout pro sebe. Žádná rozkoš, vzrušení, jen pižmo chlapského potu a ty vypoulené oči nad sebou. A ta jeho ohleduplnost, aby jí náhodou nestiskl bradavky o trochu víc… Nejraději by to dývídýčko s ohraným klipem zamáčkla uprostřed blbého akčnění. Ale kvůli chudákovi Evče se přinutila zavzdychat a zaakčnit taky trochu:

„Jo, Zdendo, šukej mě. Víc, víc!“

Aha, hele, ten člověk nad ní má jméno. V hlavě se jí přitom vybavily i úplně jiné postele. Tam cítila aspoň ostře se zařezávající pouta na zápěstích. Uvázané roztažené nohy a ztopořené penisy nad ní. Ponížením vzrušená k nevydržení a žádající další a další bolestivá švihnutí důtkami. A s každou ranou jako by polykala další tabletku na bolest. Pro bolest, vně života. V ho-vně života? Nestydí se za to. Za tohle ne. Stydí se tam, kam většinou ani sama nevidí: vadí jí závislost na Pánovi. Její osudová závislost na inteligentně dominantním Pánovi. Vadí jí, že nemůže být s normálním chlapem, vařit večeři a čekat, až přijde z práce. Vadí jí, že pak s ním nemůže jít do kina, kde se budou jen tak držet za ruce. Vadí jí, že se nedokáže prostě pomilovat na zádech a radovat se ze společného orgasmu. Vadí jí, že nedokáže chlapa jen tak pohladit. Vadí jí, že ještě nemá svoje dítě? Vadí jí, že není normální… A jaká tedy je? Úchyl?
Bára uměla odcházet, kdy si vzpomněla. Uměla poodejít do jiného světa skoro kdykoli. Jen pořád se ještě zvládala natolik hlídat, aby věděla, kdy a kam se vrátit. To její máma už někdy nezvládala.
„Udělala ses, kočko?“
Kolik mu mohlo být? O pět, o sedm let míň než jí? Měla chuť mu jednu výchovnou vrazit… Ten člověk se konečně svalil na postel vedle ní. „Byla jsi skvělá… Co? Líbilo se ti to?“
Poslední otázka ji zastihla už mezi dveřmi koupelny. A možná i tohle jeho zbožné přání a potvrzení chlapské ješitnosti ji nakonec přimělo, že kývla na jeho pozvání někdy příští týden na oběd.
Ke všem těm nekonečným reprízám Popelky, dneska i ten idiotský oběd s Evkou, jejím přítelem a Bářiným víkendovým sounocležníkem. Jako by ten minulý víkend nestačil. Udělala ses, kočko? Never more.

Popelka v zrcadle zmizela, když Martínek se skřípěním sklapl hliníkové schůdky. Zaslechla ještě podesáté něco o tom, že už si dělá živnosťák a že se od Ladyboys určitě trhne, ať se ten jeho Kikina třeba zjančí.

Báru napadlo, že se od tohohle mírumilovného slabocha vůbec neliší. Rád by žil nějaký úplně jiný život, ale nemá na něj sílu. Zdá se mu o životě, na který nedosáhne. Jako malé dítě, které ví, že na stole vysoko nad ním je něco sladkého, natahuje ruce, stoupá na špičky, chvílemi užuž uvidí, kde je sklenice s medem, ale malé vztažené ruce na desku nedosáhnou. Zatáhnout za ubrus? Med se překlopí, vylije do vlasů a sladkost tě zalepí jako dopis na věčnost.

„Posloucháš mě vůbec?“ vyčítavě zvýšeným hlasem volá z předsíně Martínek. Ale Bára není ve formě, i když už si namalovala na ksicht obličej. Nemá chuť nic předstírat a Martínek to pochopí. Je zvyklý chápat.

„Ne, neposlouchám…“

______________________________

Román SEXTENZE
autor Jan Krůta
vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
duben 2013
290 str., pevná vazba
Kniha je nebo by měla být k dostání stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci… Je jen na nich, zda si knihu od distributorů objednají.

Možno objednat přímo na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz, www.pemic.cz
Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

Napsat komentář