SEXTENZE 5/ Letní čtení na pokračování

Román SEXTENZE, kapitola pátá

5.
Jeden známý filozof píše na svém webu, že na dovolenou jezdí do alpské poustevny. Tom odjel do krétské…

Každé ráno před sedmou se převalí do hotelového bazénu. Uplave párkrát tam a sem. Chvíli se šplouchá a kouká do oken hotelu nad ním. Dívání do oken je zvláštní voyeurismus. Tom na něj odjakživa trpí. Kdysi o tom psal jako o nejpodivnějším z bijáků. Za svobodna bydlel jeden čas v podnájmu v paneláku. Večer seděl v zešeřelém cizím bytě a psal svá Neobývák blues. Skučel přitom samotou.
V nezatažených roletách domu naproti pozoroval svět paneláku. Dění na balkonech a v otevřených oknech se večer měnilo na polyekran. Desítky oken promítaly soukromá dramata, detektivky a romance.

Zpočátku vnímal to dění podvědomě. Postupně se ale stával neviděným členem některých domácností. Znal jejich rituály. Věděl, kde který pupkáč chodí večer rabovat lednici. Která z ženských doma vaří teplou večeři a kde rodina chodí doma ve spodním prádle. Kdy na který program přepínají a kdo souloží při světle. Na tahle softporna se díval zpočátku stydlivě. Ale za pár týdnů už raději zhasl, aby mohl koukat nepozorovaně až do konce. Vzrušovalo ho to. Kamarád profimuzikant, který trávil život po hotelích, vyprávěl, jak s sebou pro tuhle příležitost vozí dalekohled. A co tam vidíš? ptal se ho tehdy nechápavě. No… párkrát za večer kozy a někdy i píchání…
Zdálo se mu to tehdy k neuvěření. Kvůli jedněm kozám z dálky třiceti metrů dřepět u okna hodiny…
Šplouchání bazénu. Drží se rukama za okraj a vydechuje do vody. Když otevře oči, na balkoně kousek vlevo nad ním sedí mladá holka. Všude kolem ještě mrtvo. Tom ji vidí z podhledu. Holka má průsvitnou košilku. Tom se potápí. Počítá si jako Libuška Šafránková ve Vesničce mé střediskové. Když se opět vynoří, holka stojí u zábradlí a pod košilkou se vyzývavě rýsují vzrušené bradavky. Tom se odrazí od kraje a dává si pětadvacítku na plné pecky…

V šortkách a plandavém tričku dojde pak pro mizerný bílý chleba. Otevírá máslo. Přehlédl, že je na krabičce malým písmem napsáno Just like. To je přesný. Není náhodou celý jeho život v poslední době just like „právě jako“? Otevírá tedy něcojakomáslo, maže na chleba a šunku pokládá jak asfalt. Poctivá tlustá vrstva. Zase dobírá benzin.
Zapíná notebook. Šestatřicet nepřečtených e-mailů.
S tou čistírnou hlavy to zase nebude až tak horké. Tom měl tělesnou vadu. Nebyl líný. Před časem ještě ke všem svým aktivitám začal vydávat na internetu svůj portál Čas-opis. Svoje noviny. Denně píše a dostává články od známých i neznámých.

Čas-opis si vytvořil dobrou komunitu čtenářů a psavců. Je to Tomova zbraň proti vymývání mozku.

Zadara jako hobby. Hodně drahé hobby zabírající tři, čtyři hodiny denně. Ale na rozdíl od zaměstnání v časopisu řízeného zaslepenou puškou pravicové strany u sebe si mohl psát, co chtěl… Pochopitelně pod pseudonymem, protože v pracovní smlouvě měl klauzuli o závazku, psát jen do média, kde má pevnou zaměstnaneckou smlouvu. Tom většinou nepolitikařil, ale po letech od Velké sametové kapitalistické revoluce už se nedivil, že se zase hraje hra na svobodu. Byl pes, který dobře ví, kdo ho krmí. Občas se takové kšefty prostě přihodí. A jíst se musí.
Tom rozklikl web Čas-opisu a zkontroloval svůj poslední článeček před odjezdem:
Můj letní diář / Králík

Vytáhl jsem ráno z lednice včera koupeného králíka a začal ho porcovat. Za války jich naši měli prý skoro padesát. Jako malý pamatuji ještě plnou králíkárnu. Jedna z velkých lahůdek byla, když nám tatínek vykrajoval z upečené králičí hlavy neskutečně dobré maso z „líček“.

Teď jsem před sebou neviděl králíka, ale možná malého psa a k mému zděšení jsem z jeho útrob vytáhl ještě i králičí hlavu. S odporem a s přemáháním jsem ji vyhodil do koše na odpadky. Málem s pocitem provinění jsem králíka rychle porcoval, aby ho takhle neviděla dcera. Co na tom, že je dospělá?

Králičí stehno? Lahůdka. Ale mrtvé zvíře?

Kebule
_________________________________

Tom si kdysi na internetu zvolil nick Kebule. Za ta léta si na něj zvykl a připadal mu adekvátní.
Když na začátku léta ubylo autorů a rozprchli se k mořím a na chalupy, vymyslel si, že bude uveřejňovat něco jako svůj deník. Milý deníčku, pěkně poctivě každý den… Malé věci velkýma očima.

Ještě v naprostém tichu se šunkovým potahem chleba začal cvrnkat první krétský zápis:


Můj letní diář / První den v Tramtárii

Ve čtvrtek večer jsem dokončil poslední verzi knihy o špičkových podnikatelích a odeslal nakladateli.

V pátek ve tři ráno jsem jel na letiště. Koupil jsem si na poslední chvíli něco někam. Nejlépe do Tramtárie. Poté, co jsme večer ještě poseděli s kamarády na ochutnávce vína, šel jsem na dvě hodinky spát. Ale před spaním jsem ještě nahrnul cosi do kufru. Po příletu mě naštěstí oddělili od houfu Čechů a odvezli samotného Někam. Městečko, kde bydlím, je plné Angličanů mezi 16 až 20. Řekové tu vymřeli. Cítím se na 120. Slíbil jsem si, že budu jíst ryby a řeckou stravu. Ale mezi asi stovkou hospod zatím žádná typická taverna. Zato steak housů 99… 🙂 Svět je opravdu jedna vesnice. Anglická. Ale znám horší alternativu. Azbuckou 🙂

Kebule (z Kréty)

_________________________________

Psal a lidi v ostatních apartmánech se začali budit. Malé dítě se rozeřvalo. Odkdy je alergický na dětský pláč? První plavci váhavě slézali do bazénu. Východ z hotýlku na hlavní ulici městečka a k pláži byl těsně pod jeho balkonem. Psal tam u plastového stolu a děravým zábradlím k němu všichni zvedali oči, jako by mu chtěli vidět pod sukně.
Když byl uprostřed dnešního zápisu, vyšla jedna z rodinek. Táta s mámou a ta holka z balkonu kdesi nad ním. Táhla se za rodiči. Všimla si Toma a předvedla útrpnou grimasu do jejich zad.
I větší trubec než Tom by porozuměl. Nádherná perspektivní pubertální sedmikráska. Přece si nezasloužila narodit se svým příšerným rodičům.
Sedmikráska… Mluvili holandsky. To bych si moc nepokecal.

Otevřel první z e-mailů:

Ahoj táto,

děkuji za SMS. Potřeboval sis odpočinout, v poslední době jsi mi připadal nějaký šedivý. Já jsem šedivá pořád. Když byla babička, nepřestávala do mě hustit kila sebevědomí, i když asi věděla, že to bude všechno na houby. Proč předstírala, že je všechno v pořádku? Měla pár dioptrií, ale slepá nebyla! Život ze mě svlékl bledě modrou košili a oblékl si rubáš. Z nakladatelství mi vrátili i Mávání křídly. Už nebudu mávat křídly. S dětmi ve škole to jde. Ale já si jako učitelka pořád připadám, že mám křídla jako mořští ptáci vymáchaní v naftovém jezeře. Křídla jim ztěžkla, že je neodlepí od těla. Aby se odlepili od země, to už pustili z hlavy. Přitom ani žádný z predátorů neukončí jejich trápení, protože se jim hnusí. Z uctivé vzdálenosti se na ně šklebí a nechávají je pomalu umřít…

Fakt jsem s Tebou nemohla jet, nezlob se. Do Tvého života už nepatřím. Nepatřím do žádného života.
U té psycholožky jsem byla. Je to zajímavá paní. Dokonce jsme se spolu nasmály… Ale Davida nechci k ničemu nutit. On má budoucnost před sebou, i když takovou budoucnost jako on bych já od života nepřijala. Budoucnost jako dar. Budoucnost na dluh… Ale on je jiný. Umí brát život, jak je, s tím, co dává…
Ty i já všechno obracíme naruby, jestli je všechno tak, anebo trochu i jinak, co by se mohlo stát, kdyby… Ze začátku jsem mu jeho injekce štěstí záviděla. Co já se nadřela, kolik práce jsem nadělala – a on si prostě počkal.

Užij si sluníčka a neseď pořád u noťasu!

Lenka


Tom neměl chuť číst další e-maily. Lenka byla jeho nejbolavější místo na světě. Když před lety jeho devětadvacetiletá manželka Marika zemřela, byly malé tři roky. Lenička měla od narození těžkou srdeční vadu. Roli mámy den ze dne převzala Tomášova matka. Odešla v pětapadesáti do předčasného důchodu. Přijala krvavou oběť, aniž to moc často dávala najevo. Tom si málokdy mohl dovolit něco kritizovat. Bez mámy si nedovedl svůj rozlítaný život představit. Docházela k nim do bytu denně.

Jednou si přivedl partnerku na večeři domů. Chtěl ji představil dceři a matce. Večeře skončila málem skandálem.

Když Tom odvezl partnerku domů, Lenička už spala a Tom se zamračené mámy zeptal:
„A jakou ženskou bych si podle tebe měl pozvat příště?“
Máma jen zvedla hnědé smutné oči a rezolutně pronesla:
„Nebude žádné příště! Máš Leničku.“
Od té doby o možnosti, že by Tom začal s někým u nich doma žít, nepadlo ani slovo.

Opustit babičku s dítětem, a ještě ke všemu s vážně nemocným, nepřicházelo v úvahu. Tom matčinu neoblomnost chápal. Byla paní jejich bytu. A byla milovaná babička. Nahradila Lence mámu a pro žádnou jinou ženu tu nebylo místo. Ani obrazně, ani ve skutečnosti.

Když měla jít Lenička do školy, dohodli se, že pro ni bude lepší bydlet na zdravém vzduchu. Složili se s mámou, prodali jejich dva byty a koupili kousek od Prahy skoro nový domek. Vyřešilo to spoustu logistických starostí. Tomovi ale pár starostí přibylo. Dům a zahrada.
V dolejším bytě byly tři pokoje a kuchyň. Velký obývák, Lenčin pokojíček a ložnice, kterou si Tomáš změnil na přespávací pracovnu. Maminka se přestěhovala o patro výš do podkrovního jedna plus jedna, ale chodila tam jen spát.

Když byl Tom někde na reportáži nebo sem tam přespal u některé z přítelkyň, spala babička v pokojíku s Lenkou. Časem byly dcerka i babička na sobě absolutně závislé. Lenka potřebovala neustálou péči. Tomova matka se podepisovala na výchově své vnučky zcela systematicky a cílevědomě.

Lenka při svých zdravotních omezeních prokazovala odmalička neuvěřitelné záblesky inteligence. Tom se tomu bránil, ale matka ve všem viděla problesky geniality. Jako by si potřebovala kompenzovat Lenčiny handicapy. Možná to opravdu potřebovala.

Tom se snažil zkombinovat práci v redakci, psaní knížek, Leničku a její problémy se svým soukromým životem. Nešlo to. Žádnou z žen si dlouho neudržel. Žádná z nich, ať byly sebekrásnější a sebehodnotnější, mu dlouho nerespektovala dělení jen o neplánovatelný zbytek času. PIN-kód viny si nesl na čele. Neschopnost udržet si partnerku. Z dálky čitelný PIN-kód ale kupodivu fungoval jako vábnička. Jako by si k němu ženy do bankomatu chodily vybírat proto, aby se otestovaly, zda právě ony to dají.
__________________________________

Román SEXTENZE
autor Jan Krůta
vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
duben 2013
290 str., pevná vazba
Kniha by měla být stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci…
Možno objednat na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz
Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

Napsat komentář