SEXTENZE 2/ Letní čtení na pokračování

Román Sextenze, 2.kapitola

2.
Dlouhá lipová alej lemuje vyspravovanou úzkou asfaltku. Máška předjelo dneska už druhé auto. Jedou jak blázni. Levou nohavici má sepnutou sponou, aby mu nespadla do řetězu. Vysoký chlap se sedlem vytaženým na nejvýš, sehnutý u širokých řídítek proto, aby mu západní vítr neodpíral cestu domů. Pořádný rozlehlý mužský. Jede svou pravidelnou trasu z kanceláře ve mlýně továrníka Platze. Den co den s tužkou sčítá sloupce cifer, o kterých se mu v noci pravidelně zdá. Má ty sloupce čísel rád. A je známý tím, že nevstane od práce, dokud vše nesedí na haléř.

Baruška končí v obchodě za chvíli. Udělá si nákup, přeběhne železniční násep a dolů vyšlapanou pěšinkou k jejich domu. Mají svůj dům! Bože, co se nadřeli. Ještě voní omítkami.
Dálkové ovládání vrat byznys centra ji vrátilo do reality.
Zase funguje jen v rukou hodných. Na Báru kašle. Odepíná pás a úzká sukně se jí sveze vysoko nad kolena neuvěřitelných nohou. Vylézá z auta a míří ke sloupku s kódovým tlačítkem. Najednou se vrata dají do pohybu. Těsně za její fabií přistál ve sporťáku Mercedesu ředitel Miracle Films, firmy sídlící ve stejném patře. Nejraději by zařadila zpátečku a za ten jeho samolibý úsměv mu ustřelila přední nárazník.

„Máme na sebe v poslední době štěstí, nezdá se vám?“

Trhni si, debile. Bára mávla z okénka a zajela na své parkovací stání. Samozřejmě, na rozdíl od debila v mercedesu, až na nejzazším konci dvora.

„Už tě hledal,“ přivítala ji Evča, ještě než za sebou Bára zabouchla dveře. Hodila kabelku na stůl s rozběhem a mrkla na mediální plán projektu na zdi před sebou. Dnešek byl volný. Nic, jen jednání v inzertním oddělení jednoho deníku. Zato v diáři iPhonu nejmíň dvacet telefonních čísel, které musí konečně provolat a dát dohromady prezentaci promotion pro jejich momentálně velkého živitele a souseda na patře, filmové distribuce Miracle Films.

„Do hajzlu, co může zase chtít hned po ránu?“ Bára se plácne přes vyšpulený zadek. Ty mně taky, Píčusi…
Evča se zvednutým obočím koukne výmluvně na hodinky.
Ivan Pecháček, štíhlý manekýn, mladší než Bára. Stal se šéfem tak, že přišel odkudsi rovnou na ředitelskou židli a o PR tušil jen to, co ta zkratka znamená. Ale byl to ten šťastný typ, co umí nosit saka s vědomím, že dobrý manažer zvládne svůj post kdekoli. Je fakt, že saka na něm visela slušivě a jako doprovod na jednání v marketingové branži byl rovněž slušivý. Pecháček, v agentuře zvaný Peaches, prostě Píčus… a ještě prostěji Pičus.
Bára neměla ani nejmenší chuť zahájit den provinilým nástupem před blbečka.

Blbeček ji nicméně brzy uvítal. Seděl za stolem dvakrát tři metry s komínky lejster. Bára Procházková měla necelé tři roky ke čtyřicítce. Ale kdyby se jí dostal mezi nohy, nezlobil by se. Útlé boky, ty už zmíněné provokující nohy, malá, stále dívčí, asi přírodní dívčí prsa. Obličej s mírně zvednutým nosem a trochu vysedlými lícními kostmi, ohnivé, nádherně sestřihané husté vlasy na ramena a to nejzajímavější nakonec: přimhouřené, vyzývavé oči.

„Dělala jsem dlouho do noci. Dneska to budu mít hotové…“ střílela věty jak kulometné dávky. Čím rychleji mluvila, tím déle musela mluvit. Přitom zoufale chtěla sedět před obrazovkou svého počítače.

„Báro, vy víte, jak nám na téhle premiéře záleží. Jestli se to posere, už nám další film nezadají. Víte, kolik mi to dalo úsilí, než jsme od nich zase dostali šanci? Očekávám od vás, že do toho dáte i nadále všechno…“
Řekl to ten blb s podtextem, který tam slyšela ona?
Před časem, když měla začít spolupráce s Miraclem, poslal Pičus Báru za panem Mercedesem. Dlouhá pracovní večeře a pak k nepřežití příšerně nudný sex. Mimopracovní závazek přijala nerada, ale nikoli poprvé. Ví Pičus, jak svědomitě bojovala za kšeft vlastním tělem? Samozřejmě, že to ví… Mercedes si info určitě aspoň v náznaku vychutnal.

Bářina kolegyně Evča měla štěstí. Ráčkovala, nosila dredy, sloní nohy jak konve a oblékala se jak na mši. Na jednání tudíž chodila zcela výjimečně a byla na rozdíl od Báry holka jen skoro pro všechno…
Když Bára končila na fakultě novinařinu, viděla se v časopise, nad kterým se intoši neošklíbají a jeho redaktoři jsou přitom v Top Star show ob týden. Velký formát, velký rozsah, velké rozhovory s podstatnými lidmi a reportáže z událostí, které hýbou světem. Jenže podobných zájemců bylo kupodivu asi víc. Skončila v ženském plátku na papíře tak tenkém, že by se nedal použít ani na to, co by si zasloužil…
Její úkol byl číst srdceryvné dopisy čtenářek a vyrábět z nich Příběhy, které psal sám život.
Všechno, co za nic nestálo, jí házeli na hlavu. Do zblbnutí stejná témata. Do zblbnutí nepostradatelné happy endy.

„Chceš kafe?“ přivítala ji nazpátek v jejich kanceláři Evča a už beze slova sype do puntíkatého, řvavě červeného hrníčku dvě vrchovaté lžičky. Než přišla Bára do agentury, myslela si, že turka už pije jen její máma. Bára ale pije život vždycky se lžičkou navíc a chce ne jednu, ale dvě kostky.

Na displeji vyjela Bářina pošta. Snad padesát otravných pracovních e-mailů. Napíše heslo své soukromé schránky. S potlačeným vítězným zajiskřením v očích shodí soukromou poštu dolů na lištu, aby ji červený hrnek v Evčině ruce neviděl. Evka byla stydlivá aktivistka, ochránce nebohých.

Ze všeho nejvíc má teď chuť pokračovat v noční hře. Ještě jednou mrkne na poštu. Ale nakonec se přemůže. S Evkou za zády je to riskantní.

Pospíchá z náspu zadními vrátky do zahrady. Za chvíli přijede Mášek a uvaří si spolu kafe do červených puntíkatých hrnků. Budou sedět a koukat oknem kuchyně do polí s vesnicí za zády. Celý den se na to těší.
Ve velké kuchyni prostírá na stůl nový igelitový ubrus. Přivezli jim jich do krámu jen pár kousků. Jestlipak si toho Mášek všimne. On bude asi zase spíš počítat zajíce a bažanty na poli za oknem a ona zatím semele celou vesnici. On občas přitaká a pobaveně se na ni podívá, jako by hladil…

„…se na něj vybodni. Pičus je vůl.“

Díky za solidaritu, Evko.

„Zavolám Tomovi,“ řekne a snaží se, aby nebylo po hlase poznat, jak jí na tom záleží.
„Přezrálý vlk samotář z naší pondělní nevinný vinný akcičky?“
Bára co možná lhostejně přikývne a pokrčí rameny.

Už ten vyzváněcí tón zní cize. A jeho udivený hlas ji jen dorazil. Jak dement po něm překvapeně opakuje:
„Kde? Na Krétě?“

Mášek vstal a sáhl po kukátku. „Baruško, koukej, srnčí. To je výhled jak z Petřína, viď.“ Barbora, ještě ve volných krepdešínových šatech z práce, leknutím ukápla trochu hořkého zrnkového kafe na lino.

Pracně vyztužovaná papírová křídla se trhla po prvním mávnutí.

Bára bezmyšlenkovitě klepla palcem na červenou klávesu. Ale Tom na druhé straně rozhovor ukončil už před momentem. Na jeden den už je toho trochu moc. Bára se beze slova zvedne, položí hrnek a vyjde z kanclu. Zamíří o patro výš. Vedle nepoužívaného starého showroomu je jejich sklad. Vyloví klíče a zaleze mezi police s vyskládanými agenturními proprietami ze zaprášených archivních akcí. Sedá si na roh stolu, zavře oči a pravou rukou věcně zajede do kalhotek.

Napsat komentář