Sextenze 1/ Letní čtení na pokračování

Motto:
“Chceš-li naučit svého ptáka létat, musíš fuckovat nebe.” (nápis na veřejném WC)

Román Sextenze/ 1.kapitola

1.
Hodně stárnoucích chlapů nosí v kapse za mozkem pohotovostní viagru, aby jim v případě potřeby pevně stál. Tom tam nosil pevný podpalovač. Byl Blíženec, básničky mu zastydly po čtyřicítce. Občas z něj ještě něco vypadlo, kde se vzalo, tu se vzalo. Novinář a spisovatel. Spisovatel v Česku, kde být spisovatelem je absolutní ptákovina.
Tomův pevný podpalovač fungoval celý dosavadní život líp než legendární zapalovač Zippo. Ten, co ze 100 škrtnutí 99krát zapálil. Tom spolehlivě zahořel 100krát ze 100 možných. Uměl svůj výbušný motor nastartovat, až jiskry podpalovaly kolemjdoucí jako prskavky. Blýskavé nápady, originální řešení, spousty známých, hodně dobrých kamarádů a hodně kamarádek. Ale s přibývajícími lety jako by bylo čím dál míň proč a čím dál míň koho zapalovat. Jako by ochranný val mezi lidmi narůstal a na něm se stavěly rok co rok vyšší ploty. Někdy byly živé, ale i ty mívaly ostny. A ten oheň? Pálil dovnitř. Vyhoření. Tom měl pocit, že musí sám se sebou něco rychle udělat. Nebo zbude nejen dutá hlava, ale srdce se rozduní liduprázdným tělem.

Teď měl ale Tom za sebou odevzdávku rukopisu. Měsíce od počítače vstával jen na pár hodin denně, když mu hlava několikrát za sebou udeřila do klávesnice. Včera konečně odevzdal rukopis knihy do nakladatelství. Rozhovory s mediálně známými podnikateli o tom, co jim dal nebo vzal Mr. Úspěch. Nic, s čím by se Tom mohl chlubit na sjezdu Obce spisovatelů. Ale kdo se tam mohl s čím chlubit? Nabídka na tři knihy rozhovorů z nakladatelství, které jako jedno z mála ještě platilo honoráře. Obživa.

Literatura je žebřiňák v Národním muzeu. Nechte mě umřít, křičí exponát na dálku zažloutlým popiskem. Nechte mě umřít a za trest hodinu pochodujte knihkupectvím.

Ráno naskočil do rozjíždějícího se letadla.

Teď pospával v narvaném charterovém letu směřujícím NĚKAM. Někam, kde nebude žádná práce. Žádní známí. Bude se válet a přemýšlet, co s životem 55+.

Byl konec léta, sezona končila. Propsal nad laptopem odříznutý kus svého masa. Odevzdal. Teď mohl zmizet. V letadle většinou důchodci s vnoučaty. Hodně vnoučat. Vřeštících.
Před týdnem zavolal bývalé přítelkyni zaměstnané v cestovce. Najdi cokoli do tepla. Nějaký last minute, kde bude maximálně jeden Čech a žádný Rus na kilometr čtvereční. Nějaký, jakýkoli. V ceně přiměřené, na dobu přiměřenou (týden!), v přiměřeně dobrém hotelu. Teď se snášel na přistávací plochu a trpěl řevem mimina o sedadlo dál. Sotva se letadlo dotklo země, pasažéři začali tleskat. Proboha, to se dělalo snad před sto lety, ne? Stroj zaroloval na stojánku a nadržení rekreační mořeplavci vyrazili do uličky, aby mohli o to déle čekat v odbavovací hale a nervózně přebíhat u pásů s bagáží.
Na letišti v Heraklionu je připosrazilo ranních třicet stupňů.

Tom měl přislíbeno, že nebude bydlet v jednom z nesčetných lidojemů kolem pobřeží. Věděl jen to, že stráví týden v čistírně mozku kdesi na Krétě. Čekala na něj delegátka malé cestovky a taxíkem ho odvezla do městečka, kde byl opravdu asi jediným z Čechů a asi jediným matrošem přes třicet. Destinace byla cílem životního snu pubertálních partiček z celé Anglie.
Před odjezdem spal jen asi dvě hodiny. Ve tři ráno přejížděl strojkem na holení obličej. Omylem si ponechal na nose brýle a s úlekem si všiml tváře před sebou. Pomuchlaný obličej stárnoucího chlapa, který mu nebyl moc povědomý. Kruhy kolem očí vypadaly, jako by právě sundal potápěčské brýle. Celá lebka jako by se smrskávala. Vzpomněl si, jak jednou po příjezdu z prázdninového tábora takhle překvapeně koukal na svého tátu. Za pár let bude i na něm povadlá kůže viset jako zimník ze second handu. Mám s tímhle chlapem pořád aspoň něco společného? Snažil se neznat k tváři před sebou. Trhni si! Kdysi by na sebe přinejmenším vyplázl jazyk. Teď se na sebe vybodl.

Jede se vyspat. Jede si číst, jede si vymýt mozek. Aby se zase mohl na něco těšit, něco mít rád. Dělat aspoň sám sobě občas radost. Ostatně – komu jinému? Aby zahnal to, co donedávna shazoval u jiných: Má to ještě cenu? Má něco ještě cenu?

Tomáš žil už dlouho sám. Ve vztazích navenek přiměřeně sobecký, protože proč se někomu dlouhodobě přizpůsobovat, když už byl se svým solitérním životem v podstatě spokojený.

Podpalovače v kapse za mozkem pomalu ubývá. Někde v koutku duše Tom ještě tušil, kde má zásobu podpalovače na další léta. Ale vzpomínka je pokryta šedivou hnusnou zaprášenou a štípavou dekou času. Vysvícené baterky… Někdo v takové chvíli letí na ulici a vysaje energii z davu. Nebo z kamarádů. Nebo z ženských na znovu čistém prostěradle. Ale… má to skutečně ještě nějaký smysl?

Tom potřeboval zalézt do doupěte. Naordinoval si týdenní zimní spánek v horkém létě. Tentokrát ale není jisté, jestli po návratu naskočí do jedoucího vlaku. Je mu, kolik mu je. Krize středního věku plus dvacet.

Vybalil v pokoji nad mořem. Kdyby s ním někdo byl, sarkasmus „výhled jak prase“ by ho neminul. Zahrada s rododendrony, žakarandami a palmami, se sytě modrou na pozadí kdekoli. Kdysi začínal jednu svoji básničku slovy: Modrá a zelená, kdo to kdy pochopí, kdybys je vypít chtěl, kdo by se neopil… Kdy Tom naposledy zalomil hlavu do nebe? Kdy naposledy rozeznal aspoň tři zelené na plátně lesa? Křováci znali prý pro zelenou na čtyřicet výrazů… Seděl na terase pokoje a líný příboj pod ním byl nejkrásnější demosnímek. Vlny se valily na břeh jako stáda modrých tuleňů.

Z mobilu začali lézt cvrčci. Zařekl se, že telefon po celou dobu u moře nezvedne. Sere na ně… Ale zvyk jsou železné slipy. Mrkl na displej. Neznámé číslo. Vzdychl, ale přesto stiskl zelené tlačítko…

Komentáře

Napsat komentář