Jazzíkův letní občasník/ Netoleranční patenty


Motto:

„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(Německý lékař a spisovatel 19.století E. Feuchtersleben)
***

Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.

Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.

Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny nebo komunity.

Kam až jsou rodinná (komunitní) pravidla skutečně pravidly hry  a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?

Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává řád, bez něhož by nic nefungovalo, a kde začíná pouhá projevová usedlost?

Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát sousedovic kohouti. Každé ráno je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů,  dětí, kolegů, spoluobčanů.

Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout,  nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.

Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.

Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…

Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou ani neuvede autora…

Ale i v tom je tolerance přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.  Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“

Komentáře

  1. oldwomen napsal(a)

    Pěkná úvaha.
    Myslím si, že svoji ochotu, či schopnost, tolerovat jiné a přiznat své nevědění si můžeme hravě otestovat již na prvních proč otázkách vlastních dětí a vesele se pak probojovat jejich dospíváním. Zde jsme, alespoň v počátku, přirozenými božstvy, která všecičko ví a dovedou. Je dřina, odpovědět – nevím, ale pokusím se to najít, zjistit. Je obrovská dřina říci – promiň, spletl jsem se, měl jsi pravdu; případně – byl jsem k tobě nespravedlivý, nevěděl jsem, že…
    Také nemám ráda ne a nikdy, přes která nejede vlak, a děsím se davu nepochybujících a přitom vyslovujících rychlé a neodvolatelné rozsudky – prakticky popravy.
    Čas na změnu vlastních zvyků a zlozvyků je proboření léta vršených hradeb je vhodný kdykoli.
    Povšiml jste si, že navenek zlí samotářští lidé, prosím pěkně nemám na mysli vyložené sociopaty, jsou zlí, protože si myslí, že je to nejlepší způsob jak ochránit své já před úrazem, a jsou vlastně velice nešťastní a osamělí, a že stačí jen málo, projevit zájem, pozdravit, pochválit, aby se, obrazně řečeno, vrčení a cenění zubů změnilo v předení a ten nesnesitelnej a zlej exot se změnil v milého okouzlujícího….
    Přemýšlím, kolika lidem jsem nevědomky ublížila v obavách, že chtějí ublížit mně a kolik zla napáchaly oboustranně dobré úmysly.
    Tedy, Jene, nevím jestli zrovna ráno je vhodný čas ke změnám, ale dnes mám den Otáčení a Svážení sena. Mám, s posledním ranním douškem kávy, pocit, že pohrabovat nebudu jen louku a větrat že se nebudou jen duchny.
    Pěkný den a dík za sakra silný podnět.

  2. spiralka napsal(a)

    Jestliže je gravitace lepidlem, které drží svět pohromadě, pak rovnováha je klíčem odemykající jeho tajemství.
    Rovnováha se vztahuje na naše tělo, mysl a city, na všechny roviny naší existence.
    Je nám připomínkou toho, že ať děláme cokoliv, můžeme to přehnat, anebo to dělat nedostatečně, a pokud se kyvadlo našeho života či zvykû vychýlí příliš daleko do jedné strany, nevyhnutelně se vzápětí musí zhoupnout na stranu protější.

    To bych nevymyslela -:), je to citace z knihy ” Zákony ducha”, Dan Millman

    A tak vám přeji hodně rovnováhy, ale abychom poznali střed musíme znát oba protiklady 🙂
    A tak ať je dnes seno tak akorát suché ( ani mokré a ani přesušené -:))

  3. Petrpavel napsal(a)

    Hezké.
    Jenom mě to trochu vyděsilo : mám kolem své chaty smrkový živý plot, bohužel už jaksi dělší dobu, a on roste a roste. Neptá se mě. Bylo jistého času milé, že k nám tři-čtyři sousedi sídlící výš nad námi neviděli, když jsem šel do kadibudky v nedbalkách nebo se naše ženy opalovaly nahoře bez, ale -cet let růstu je -cet let. Každý rok snižuji, ale už se to nedá moc zvládat.
    A teď ještě mám strach, že jsem se stal podobným tomu známému člověku autora, obětí “projevové usedlosti”. Kde se to léčí?

  4. oldwomen napsal(a)

    Petřepavle, bývám doma sama. Častěji, než bych chtěla a delší dobu, než je mi milo. Do kostela nechodím, díky studni ve dvoře odpadá cesta ke kašně (nenakupuji v místním konzumu), díky připojení k internetu netřeba pošty, kamarádky tu nemám, vlastně se ani moc se sousedy nepotkávám, plot je vysoký a zděný….. Tak jsem začala chodit do místní nálevny. Nejsem alkáč, nepotřebuji denně pivo, tvrdé nepiji, nehledě k tomu, že náš hospodský má asi smlouvu s protialkoholní léčebnou – jak on dovede zprznit i europivo…..
    Už se mi stalo, že jsem byla ve stavu, kdy jsem potřebovala být sama a nikoho nevidět a umřít sama v sobě, abych se mohla zase narodit, nepodstatné. Podstatné je, že již třetí den ráno po kostele se k nám dobývaly holky seniorky, že jim doma dědci povídali a jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuju. Nesmírně mne to potěšilo. Tak si za dvacku denně kupuji točené laxativum a jistotu, že když spadnu ze žebříku, nebo mne připíchne kráva rohem k ohrazení, nebo cokoli…. tak budu ještě na nosítka a ne na shrábnutí do pytle 🙂

    • Petrpavel napsal(a)

      Oldwomen, dobrá rada nad zlato, ale…
      Říká se správně, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Asi jsem nechuť k hospodě zdědil po otci, ten jako vyučený číšník své “poslání” zradil hned po vyučení a šel dělat něco ještě horšího a méně placeného, ale ne v kouři a rámusu. Je to se mnou tak, že do hospody, restaurace, baru zajdu jen když musím, a to je tak jednou za dva roky.
      Netrápí mě to, naopak, jsem spokojený když zůstanu sám, což se stává málokdy, bohužel – dodávám, práce na latifundii, kultura, sport, politika v televizi, čtení na chatě, doma navíc povinnosti k rodině, mi úplně stačí. Nedovedu si představit větší pocit ztráty času než jít do hospody.
      Jednu věc přiznám : vždy jsem záviděl “hospodářům” s jakou lehkostí najdou meloucháře, nyní OSVČ, na opravu či postavení čehokoli. Nic není černobílé.

      • oldwomen napsal(a)

        Nepsala jsem, že máte chodit do knajpy 🙂
        V té naší se u jednoho (víc jich fakt nedáte, točí opravdu laxativum) směňují zbytné fošny za kárky přebývajícího písku nebo krmných brambor, domlouvá se kdo komu s kým půjde pomoci, probírají se místní důležitosti a skandály.
        Většina “hostů” jsou nekuřáci. Teď, v létě, je na dvoře pro děcka bazén, vytažený gril, když se domluví parta a donese si, co na něj, tak je to pohodový večer. Hodně toho využívají třicátníci s předškoláky. Někdo v sobotu rodinně šopinguje či civí na bednu, čest a sláva turistům a sportovcům a ostatním proháněčům těla, jiný zapíchne ve tři vidle do hnoje a jde s celou rodinou do hospody. Děcka se vyráchají, dámy pokecají, pánové ťuknou nohejbálek. Dětský pitíčka, kofoly a tak, toho je ve skladu dost 🙂
        MUDr Nešporovi či MUDr Skálovi by následující znělo jako jedno z typických zdůvodnění alkoholika – je to pro mne otázka bezpečnosti. Jsou dny, kdy se mi opravdu chce být sama a znásilňuji se k otevření dveří a vykročení před ně. Když chodíte pár let spolehlivě do práce a najednou den, dva vynecháte a nijak o sobě nedáte vědět, tak se po vás někdo shánět začne. Když je vás plný byt lidí, tak také není co řešit. Když žijete osaměle a práci mimo dům nemáte……
        Je to maličkost, ale pro naše seniory a jiné životní sólisty obec zajistila místnost na obědy. Obtížně chodícím a hodně starým vozí Alča kastrůlky – a je přehled, jestli jsou v pořádku. Ostatní si chodí do “baru” v Sokolovně. A mají o sobě přehled. Když se mi podaří, že se s futrem vracím v době scházení se pro oběd, tak hospodskou půlhodinku večer vynechávám.
        Asi jiné je to ve větší obci a jiné v tom našem slepenci čtyř blízko sousedících sídel se sedmi sty trvale hlášenými a cca půlkou doopravdy trvale žijících duší A to tu máme dobrou natalitu. Mladým se daří každoročně doplňovat školku a pak i první třídu, aby ani jedno nebylo zrušeno. Máme tu dvoutřídku, páťáci už musí dojíždět do okresního města.

      • Jan Krůta napsal(a)

        Kvůli práci na románu jsem vyhlásil chalupu za poustevnu a vyhýbám se návštěvám. Druhý týden (kromě víkendů) poustevničím a je to pro mě něco naprosto nového. Po shonu a makáním denně do dvou v noci najednou vstávám, až se vzbudím (stejně většinou po šesté) a snažím se psát, dokud to jde. A když to přestane jít, odskočím vyplít kousek koryt a velkých květináčů, hupnu do bazénu, nebo chytím krumpáč, odkopu od plotu trs kopřiv, dojdu do Jednoty pro chleba. A zase laptop do klína a snaha psát. Tuhle jsem dokonce sedl do auta a odjel do Benešova na kafe. Musel jsem na chvíli mezi lidi. Není snadné být poustevníkem! 🙂

      • Petrpavel napsal(a)

        Já Vás i “hospodáře” naprosto chápu. Proč ne? Každý jsem jinak ustrojeni. Není to otázka velkoměsta a vesnice. V obém pobývám téměř napůl.
        Chápu i mé rodiče a prarodiče, kteří říkali : Kdo není spokojený doma, není spokojený nikde!

      • Petrpavel napsal(a)

        Mám spíš ve svém postoji na mysli “hospodáře”, kteří se vrací domů úderem desáté (zavírací doba) s omluvnými slovy manželce a dětem “…a co bych nemoh! Dřu celej den, tak si trochu potřebuju vodpočinout …” .
        Konečně mnozí z nás jistě znají ty spořivé kalousky vysvětlující při desátém pivu a šestém frťanu : “… nejsou prachy, jak mám koupit manželce pračku a dítěti knížku?…”.

    • Petrpavel napsal(a)

      Já vím, podstatné jsou jen první dvě věty : “Petřepavle, bývám doma sama. Častěji, než bych chtěla a delší dobu, než je mi milo.”
      A já trouba dělám, že jsem je nečetl … 🙂

  5. Strejda OLIN napsal(a)

    Tak jako je každá vesnice jiná, je si současně v mnohém podobná. Jedno mají ale všechny společné – zavřete tam konzum a hospodu a vesnice “zemře”. Nebudu filizofovat proč tomu tak je. Jen jedna poznámka – všechny realitky, nabízející na vesnici nemovitost se nezapomenou “pochlubit”, že v obci je obchod, restaurace a že tam jezdí autobus.
    “Ženský v krámu říkaly… Chlapi v hospodě říkali…”. Tak u nás na vsi fungují “média”, prostřednictvím kterých se během několika hodin, max. do druhého dne každý dozví co je nového, kdo je nemocný, u koho byla sanitka, kdo s kým, kdo od koho, kdo se narodil a kdo zemřel.
    Neříkám, že to funguje na 100%, ale když jste sami a zkolabujete v paneláku, možná vás za pár týdnů nebo měsíců někdo najde. Na vesnici se po vás již druhý den začne někdo shánět, někomu budete chybět. Přinejmenším je to víc pravděpodobné.

Napsat komentář