Jazzíkův letní občasník/ Lenost – matka moudrosti

Nebudu a nebudu už citovat Vančuru, že tenhle způsob léta, ani Josefa Kemra a jeho
nezapomenutelnou hlášku o tom, že… no, řekněme hodně silně a hodně dlouho prší a prší!
Po deštích snad konečně přišlo na pár dní normální léto.

Nastal  čas, kdy si čtu a vypisuji něco, co zrovna nemusím, kdy beru do ruky i knížky, které se mi nahromadily u postele a ještě jsem je nevzal do ruky. Mám pár dní, kdy je lenost mou matkou moudrosti. 🙂

Ona to totiž není až tak úplná blbost. Někdy se ženete za vytouženými záležitostmi a ony před vámi prchají jak párek zajíců. A někdy stačí vyčkat. Mít dost trpělivosti a hýčkat si tu naději, že věci se vyřeší samy od sebe a stačí se držet na vlně.
Mám kamaráda (občasného autora Brejlí), který na reportážních cestách jen málokdy vylezl z hotelu. Ležel na pokoji, pouštěl si televizi, četl místní noviny a pak vyšvihl tak autentickou reportáž, že čtenář myslel, že mu ve střetech s těmi či tamtěmi šlo o krk.
“Přemotivován” bývám často. Na reportáži v jedné středoafrické zemi jsem se tloukl skoro čtyřiadvacet hodin za bezvadnými  snímky bušem. Neviděli jsme kromě stád antilop kdesi v dálce vůbec nic. Až zoufalí průvodci, kteří se báli, že nedostanou bakšiš, nás zavezli pod jakousi skálu, na níž ležela lvice jako sádrová. Byla taková nějaká divná. V noci v baru nám jeden bělošský starousedlík prozradil, že tu přestárlou lvici sem dovezli z jedné evropské ZOO jako státní dar. Leží tam prý na skále a čeká na krmení…
Zatímco my jsme se tloukli v rozvrzaném džípu a nepřivezli skoro nic, kolega, který se na pochybnou safari vykašlal a trávil den při panáku v zahradě hotelového rezortu, udělal nádherné snímky sloního stáda, které se přišlo vykoupat do bahnitého jezírka přímo před ním.
Dneska bude lenost mou matkou moudrosti. Sednu do křesla, obložím se knížkami a malým notebookem na poznámky a budu se těšit, co krásného mi den přinese…

Komentáře

  1. oldwomen napsal(a)

    Chichi, jak ta doba pokročila. Občas hledám tužku a bubnuju prsty po stole ve snaze o poznamenání si… Ještě celkem nedávno jsem měla pracovní stůl potažený obyčejným bílým balícím papírem a vesele si čmárala aktuální nápady kde zrovna bylo volné místo. Písmenka i malůvky.
    Zkažena Kindlem, vtažena do děje, sem tam cvrnkám palcem o pravý kraj papírové knihy a převelice dlouhou vteřinu se divím, co se děje, že se list neotočil.
    Pohodové studijní lenošení, u nás je léto horké a suché. Nebude slivovice. Co nezlikvidoval holomráz, tomu ještě pomohly květnové mrazy a díky panujícímu suchu a přetrvávajícím teplotám blízkým čtyřicítkám popadal zbytek ještě zeleného. Naposled pořádně pršelo vloni první půli srpna.

  2. poletucha napsal(a)

    Moji britští příbuzní si v dubnu (společně s tamními médii) stěžovali na dlouhodobé sucho a vyschlé zásobníky vody. Prosili přírodu o déšť.
    Velký národ má nejspíš velké slovo i tam nahoře, vydatný déšť přišel a pršel a pršel a pršel… Taky zima úměrná zatažené obloze. Záviděli nám, holoubkové, naše sucho a vedro, přijeli si ho užít, ale z neznámého důvodu si do kufrů spoečně s cereáliemi, stany, křesílky a bůhvíčím zabalili i počasí. (Bydlíme daleko od Stepi.) Tak si ho museli spotřebovat a my s nimi. Tím pádem tady pršelo dost, ale teď je zase vedro. Nestěžuju si, ale jablka v červenci, to tu snad ještě nebylo.

Napsat komentář