Jazzíkův letní občasník/ Emancipace

Olympiáda – téma těchto dní.
Na Facebooku probíhají diskuze o kráse i zrůdnosti sportu a byznysu, který ovládl sport.
Někteří objevili a s nadšením kvitují následující předválečnou úvahu:
http://bohuslavbrouk.files.wordpress.com/2009/08/stoupa-zivota-1938.pdf
“Vychovává-li sport k bezduchosti, jsou opravdu duše sportovců chráněny a střeženy před chorobností. V zdravém těle nesídlí nikdy chorobný duch, neboť jest to tělo bezduché…”

Sport jako Stoupa života!

Já si Olympiádu užívám, asi mi připomíná dobu, kdy jsem z prosté radosti chodil po rukou a metal hvězdy. 🙂

Vrcholový sport je ale dnes přece jen něco hodně jiného.  MUDr. Hnízdil při troše mého zjednodušení dokonce dokládá, že každý špičkový sportovec musí být něčím trochu abnormálně nenormální a dokládá to na sprinterovi Boltovi a plavci Phelpsovi (Kdesi jinde  jsem četl o plaveckém fenoménovi následující:
Při výšce 193 centimetrů má Phelps rozpětí paží velmi nadprůměrných 208 centimetrů. Normalní jedinec má tento poměr 1:1 (180 cm výsoký muž – 180 cm rozpětí paží). Phelpsovi tato nesporná výhoda přináší větší možnost maximalizovat výkon svých rukou při plavání. K tomu mu pomáhají i jeho obrovské dlaně, kterými může v bazéně dělat větší tempa. Spolužáci mu říkali Opičák.
Už od narození jsou Phelpsovy nohy strašně krátké. Od země k rozkroku jen 76 cm, což odpovídá osobě o 13 cm nižší ! Někomu se to sice může zdát jako nevýhoda, ale opak je pravdou, když se ten dotyčný člověk dá na plavání. Kratší nohy totiž znamenají menší odpor, což se rovná větší rychlosti. A zároveň má obrovská chodidla – nosí boty čtrnáctky ! Kvůli tomu je neohrabaný, třeba vůbec neumí běhat. V bazénu mu ale jeho obrovská chodidla slouží jako ploutve. Navíc mají jeho kotníky až o 15 stupňů větší rozsah než u normálního člověka. To znamená, že při plavání je nimi schopen více kroutit a vyvinout tak větší výkon.
Oč má kratší nohy, o to delší je jeho trup a je známá věc, že čím má loď delší trup, tím rychleji může plout. Navíc od roku 2005 začal více času trávit v posilovně, kde zvedá činky. Po odrazu tak ujede pod vodou přes deset metrů, zatímco soupeři se vynořují po šesti nebo sedmi metrech. „Pod vodou se plave podstatně rychleji…,“ odříkává kouč Browman známou pravdu. Díky mimořádnému rozsahu ramen pracují jeho ruce po větší dráze. To Phelpsovi umožňuje dělat větší záběry a tempa. )

Prožívám spoustu radosti při sledování kolektivních sportů, individuálních míčových hrách, atletiky, jen žasnu při neskutečných výkonech gymnastů a gymnastek, hekám při tenisu se Šarapovovou a nadskakuji při nádherném pohybu a prásku v ruce Špotákové.

Ale taky trpím, když mi komentátor říká, že zrůdně krasoposkakující kůň v drezúře je vrcholem harmonie vztahu člověk-kůň… při pohledu na boxující ženy, vrtící se kladivářky, vzpírající trpaslice s nohama zvícíma pilířů Karlova mostu a povinných přípitků sponzorským plzeňským na závěr interview s medailisty-sportovci v televizním studiu.

Sport je showbusiness a olympiády tuplem!  Je-li televize povšechně způsob, jak prodávat zboží, co pak je olympiáda…  Ale když je někdy show dokonalá, sežeru ji i s talířem. Možná, že jsem slaboch, že se těmi efekty nechám omámit, ale olympiáda na mě, jako bývalého sportovce a v současnosti televizního diváka, funguje. Přivlastek televizního zdůrazňuji, protože současná technika snímání a zobrazování sportů nabízí tak nevšední pohledy, že určitě i laik žasne…

Ale vrátím se k emancipaci.

Já vím, ženy, že se nám chlapům skoro ve všem vyrovnáte.  Ale nemusíte nám to omlátit o hlavu.  Že se mrzačíme my chlapi, no přece jsme bojovníci! Ale proč se máte mlátit vy navzájem?
Jako několikrát v článcích o historii narážím na konfrontaci s léty minulými. Nevím, proč jsem zrovna dneska narazil na problematiku dámských kalhot.
V prvním dílu knihy Český svět jsem pod rokem 1911 našel následující:

Co se děje? To je rámus!
Na ´Václavském´lidu shon,
elektrika nemůže dál,
ohrožen je telefon…

Kakraholte, to je švanda,
ač už minul masopust:
V kalhotách tu dáma kráčí,
lepý jestiť její vzrůst!”

19. března se  po Václavském náměstí demonstrativně promenuje královna českých operetních scén Mařenka Zieglerová se slečnou Brodeckou – obě v kalhotech, resp.
kalhotových sukních. Ještě před Zieglerovou  v únoru, seznamují veřejnost s touto novou součástí ženského oblečení sestry Mici a Markéta Stohlovy. Rovněž 10. března v Teplicích objevení ženy  v kalhotové sukni vyvolává takový sběh lidu, že se splaší koně, táhnoucí těžký nákladní vůz a srazí se s omnibusem.

A internet mi k tématu nabídl další:
Ještě ve třicátých letech se v kalhotách po poměrně volnomyšlenkářské Paříži nemohla procházet ani Marlene Dietrichová. Pařížská policie ji zatkla za pobuřování. Ve Francii byly kalhoty ženám zakázány přímo zákonem už od dob císaře Napoleona. Pokud si je chtěla žena obléci, musela mít zvláštní povolení k převleku. V roce1909 byl přijat dekret, který ženám povoloval obléknout se do kalhot, ale výhradně jen tehdy, pokud jedou na koni nebo na bicyklu. Ženy ale začínaly sportovat, řídit automobily a samozřejmě – zákon nezákon – také se oblékat do kalhot. Francouzská módní firma Hermes uvedla první kalhoty určené pro golfistky a lyžařky. Pak přišla madame Chanel a zavedla módu širokých, takzvaných námořnických kalhot…Čtrnáct let poté, co si ženy vybojovaly právo volit, se v září 1934 v USA zrodily dámské džíny. Levi Strauss & Co. vytvořil džíny Lady Levi’s®, a to pro ženy, které do té doby nosily pánské levisky na rančích a farmách, a také pro ty, které jezdily na dovolené na populární „chlapské“ ranče. V roce 1935 byly tyto džíny tak populární, že se objevily v článku časopisu Vogue.
“V té době bylo rozhodnutí Levi Strauss & Co. vytvořit kolekci džínsů Levi’s® pro ženy velmi pokrokové,“ říká Lynn Downey, historička společnosti Levi Strauss & Co. “Kalhoty pořád ještě nebyly akceptovány jako součást dámského šatníku, nemluvě o kalhotách, jež byly považovány za pracovní oblečení mužů. Kolekce Lady Levi’s® nabídla ženám novou tvář svobody – a byť bylo toto nové osvobození zahájeno na západě, časem se stalo celoamerickým fenoménem.“
Nejstarší dámské džíny Lady Levi’s® v archivech společnosti Levi Strauss & Co. pocházejí z cca roku 1937. Ale džínsy Lady Levi’s® nebyly prvním oblečením, které firma Levi Strauss & Co. vytvořila pro ženy. Již v roce 1918 navrhla společnost bavlněný overal “Freedom-All” a v roce 1922 sérii kalhot na túry. Zips byl poprvé použit na džínách Lady Levi’s® v roce 1947, a to kvůli požadavkům žen z východního pobřeží USA, které považovaly knoflíky na poklopci za nevhodné pro dámy.

A dámské kalhoty dnes? Koho by vůbec napadlo se nad nimi pozastavovat. Pro jistotu jsem se mrkl do současné knihy Vysoká škola bontonu a našel jsem tam jen tuto radu týkající se dámských kalhot: Od středního věku nenoste kromě volnočasových příležitostí legíny ani strečové kalhoty…

A tak zatímco ženy mužní, muži přejímají leccos z ženských módních prvků. Kdysi, asi v šedesátých letech, jsem četl v časopisu cosi posměšného o západní mužské módě “nosit kabelky”. No vida. Dneska příruční taštičku nosíme všichni. A na olympiádě? No, mrkněte… na fotku.  Představte si, že by si takový dres měl obléknout  třeba Guth-Jarkovský 🙂


Komentáře

  1. ld napsal(a)

    Je důsledek sportovní emancipace to, že se fotbalistky při stavění zdi drží mezi nohama? 🙂

  2. Peggy napsal(a)

    Šmerjá, tak tenhle článek je fakt pecka!!! Nemám čas, tak jen bleskově..
    Myslím, že je daleko horší proměna žen ani ne tak v boxerky, fotbalistky (i když! panBože, vysvětlí mi nějaká opravdová baba, jak je to možné, že je to baví?????), ale proměna ženskech v chlapa vnitřně, mentálně…Když lítaj kolem mne (a že jich je!),bojím se těchto typů žen. Je naprosto fuk, jesli maj sukně, nebo kalhoty..je to v jejich chlapskýmu pohledu na svět, jejich jednání.. To mi přijde smutné..Jakoby se snažili ukázat svou sílu, inteligenci, samostatnost.. ježííííš, já to raděj skončím…:-) Budu už do smrti blboučkou Peggynou, šíleně ráda nosit ty legíny (óó´, to jsou mé nejoblíbenější “gaťe”!!!!
    ..a jak krásně obtahujou…hahaha..), nejkrásnější poslání ženskejch, je být a zůstat za všech okolností ženskou! je jedno jestli blbou, či chytrou, sukně, gatě, samostatnou, nebo po boku chlapa atdatd…Ženskej ubývá.. přesto, že je jich podle statistik mraky! víc než chlapů…na papíře! Je to ta emancipace? myslím, že to až zas tak pravda taky nebude..Tak sakryš, vysvětlí mi někdo, proč se babám líbí být za chlapa? 🙂 čaute..:-)

  3. Jan Krůta napsal(a)

    Slovo užít si se stalo zaklínadlem. Nikoliv dosáhnout, vymyslet, pomáhat… Kdy se to změnilo? Pokud si vzpomínám, moji rodiče si nic neužili a ani snad po nějakém užívání asi netoužili. Jsem přesvědčený, že chtěli “jen” slušně žít a dobře vychovat a vybavit pro život svoje děti.

    • Strejda OLIN napsal(a)

      Ano, užít si a dělat peníze. Už se bohužel nikdy nedovím, čeho si užívali moji rodiče, ale co já vím, od svých 14let pracovali, vydělávali peníze jak se říká rukama, opravovali, zvelebovali a udržovali dům a investovali do nás tří dětí. Nikdy neměli auto, rekreační chatu nebo chalupu, nikdy nebyli za hranicemi. Myslím, že si “užili” především dost starostí o slušný život rodiny. Nikdy, opravdu nikdy jsem je neslyšel si stěžovat a naříkat, že nemají to či ono, že si nemůžou něco koupit.
      Já jsem kromě novomanželské půjčky nikdy v životě žádnou neměl. Když jsem něco chtěl, šetřil jsem tak dlouho, dokud jsem nenašetřil. Byt jsem dostal rok po svatbě od podniku, první auto Š-120 jsem si koupil ve 34 letech, rekreační chalupu ve 47.
      Mladí lidé se nehrnou do manželství ani do rodičovství. Říkají, že si chtějí nejprve užívat, potom se materiálně zabezpečit a pak teprve, někdy, založit rodinu. Kdy se to změnilo nevím, ale já osobně jsem takto neuvažoval.

  4. poletucha napsal(a)

    Užít si… Největší zaklínadlo reklamních agentur. Ty se z nás všech snaží udělat věčné puberťáky, pokud možno s plnou šrajtoflí, vždyť nedospělcům jde utrácení tak dobře!
    Není to ale snad sprosté slovo. Moje maminka (87) si užívá každý den, kdy může sušit seno, vařit marmelády pro pravnoučata, kupovat maso na nedělní polévku. Stejně si před pětadvaceti lety užívala každou dovolenou a dnes si užívá jeich podrobné popisy, najde-li posluchače. Užívá si života. V tomhle ji obdivuji. A tak když se někdo známý chystá na výlet (cestu kolem světa, na kolo, na rande…), přeju mu: Užij si to!
    K tématu: Ta emancipace se někde zvrtla. V našich krajích se žena a její práce nestaly rovnocennými s muži a mužskými pracemi a rolemi, ale ženám bylo dovoleno chovat se jako muži – a když v tom budou lepší než chlapi, tak je jaksi vezmeme. Bez saka je kariéra nemyslitelná a v parlamentu… je tam vůbec nějaká ŽENA? Samé snaživé napodobeniny mužů. Pravdu má Peggy, je jedno, jestli to stvoření má na sobě kalhoty nebo sukni. Takže z emancipace zbyla jen možnost studovat, jenže zatímco u mužů je vzdělání výhodou, ženám je často naznačeno, že jsou “překvalifikované”. Kamarádce mé dcery nedávno vytkla dáma z osobního dvě věci v životopisu: Proč tam máte doktorský titul, tím si škodíte. Jak to, že tam nemáte mateřskou??? (Byla na mateřské 6 měsíců v průběhu jednoho roku.) Dotyčná kamarádku je od huby a námitky odpálila, ale ukazuje to situaci.

  5. Mirdulis napsal(a)

    Je to těžké –

    „žijeme v systému, kterému se říká demokracie, vláda lidu prostřednictvím většiny. Ušlechtilá myšlenky, kdyby byla proveditelná. Lid volí, jenže partajní mašinérie nominuje, a aby byla partajní mašinérie výkonná, potřebuje vynakládat hromadu peněz. Někdo je musí nabídnout, a ten někdo, ať už jednotlivec, finanční skupina, odborová organizace nebo cokoliv, očekává, že za to na revanš taky něco dostane. Já a lidé jako já očekáváme, že nám bude umožněno slušně žít. Vezměme ale například noviny: to jejich ustavičné štěkání o svobodě tisku neznamená nic jiného – až na několik čestných výjimek – než svobodu roztrubovat senzační skandály, vraždy, sexuální aféry, nenávist, osočování a propagandu politických a finančních skupin. Noviny jsou obchod a obchodu vládnou peníze. . .
    Peníze se chovají prapodivně. Jakmile se vyskytnou ve větším množství, jako by najednou měly vlastní život, dokonce i vlastní morálku. Zvládnout sílu peněz je pak neobyčejně těžké. Člověk je odedávna úplatný živočich. Růst obyvatelstva, obrovské výdaje, nepřetržitý tlak lupičského zdaňování – to všechno jeho úplatnost zvyšuje. Průměrný člověk je unavený a vystrašený a unavený a ustrašený člověk si nemůže dovolit ideály. Musí pro rodinu kupovat potraviny. Jsme v současné době svědky otřesného úpadku jak veřejné, tak soukromé morálky. Nemůžeme požadovat nějaké hodnoty od lidí, jejichž životy jsou závislé právě na neexistenci těch hodnot. Masová výroba hodnoty nevytváří. Nikdo je taky nechce – jsou totiž příliš trvalé. A tak je nahrazuje móda, výnosný podvod, vypočítaný na to, aby zboží co nejrychleji zastaralo. Masová výroba by nemohla prodávat své produkty příští rok, kdyby z toho, co letos prodala, neudělala uměle něco, co za rok bude nemoderní… například krásná a nablýskaná koupelna je většinou jen schránkou pro deodoranty, projímadla, prášky na spaní a výrobky onoho obchodu s důvěrou, kterému se říká kosmetický průmysl. Děláme nejhezčí balíčky na světě, ale to, co je v nich, je šmejd…“
    Pozn.: Ty úvozovky na začátku a konci tohoto povídání nejsou ani omylem ani náhodou. Označuji tím jen to, že jsem si dovolil citovat z díla Raymonda Chandlera, z jeho knihy „Loučení s Lennoxem“ , sepsané –tuším- někdy v roce 1961 (!!!) a u nás vydané v roce 1967 v souboru tří detektivních příběhů. A teď – ruku na srdce – nezní tato ukázka jako by byla napsána dnes a u nás ?!?

    • Strejda OLIN napsal(a)

      To jen potvrzuje moji “teorii”, že to divadlo o demokracii, svobodě a rovném právu se již po staletí nemění. Stejně jako pohádky o posmrtném životě, spasení a náboženství vůbec. Trvalá a neměnná je jen touha lidí po šťastném, spokojeném obyčejném životu. Pracovat, za práci dostat poctivou mzdu, za poctivé peníze koupit poctivé zboží. Mít jistotu solidarity v nouzi, nemoci, stáří a bezmoci. Být si jistý, že s čistýma rukama a čistým svědomím se domůžu spravedlnosti a nic se mi nemůže stát. To přece nejsou sny o Edenu ani komunismu, to jsou jen obyčejné představy o obyčejném lidském životě.
      Bohužel, systém, ve kterém jednotlivec může dosáhnout majetku 100x, 1000x nebo milionkrát víc než většina ostatních a spolu s tím i obrovskou politickou moc vytváří pozemský ráj pro vyvolených “horních deset tisíc”, který je pro značnou část lidí stále ještě vytouženým cílem svého snažení. K dosažení tohoto pozemského ráje, být členem tohoto VIP klubu jsou ochotni a schopni všeho. Tento systém apriori kalkuluje s nerovností, moc dobře ale ví, že z oněch horních 10 tisíc se nikdy nemůže stát horních 10 milionů, protože bohatství a moc jsou dědičné a jen pár jednotlivcům se podaří do tohoto pozemského Edenu vstoupit. Kdyby tomu tak nebylo, ve státech se staletými tradicemi soukromého podnikání, občanské svobody a demokracie by už dávno všichni byli bohatými a mocnými. Proč tomu tak v USA, Francii nebo Británii není?

  6. oldwomen napsal(a)

    Také jsem překvalifikována – dle kádrováků, bo personalista nic jiného není.
    Vždy byla nějaká Anča-Pepík, co se vyžívala v těžké fyzické práci a dělalo jí dobře, že zvedne ingot, co už Franta neunese. A vždycky byl nějaký Pepinka, co se věnoval háčkování. Zapátrejte v paměti, najdete docela jistě i ve svém blízkém okolí. Tak profesně bych Emana Cypovýho moc neprožívala, navíc poukazování na to, že je druhý odlišný, vypovídá spíš o mojí blbosti a předpojatosti, než o nenormálnosti lišícího se.
    Ale, můžete mi, prosím pěkně, vysvětlit někdo rozdíl mezi ženským a mužským myšlením? Logika je přece jen jedna a fyzikální zákony platí ve všech společenských třídách i řádech stejně.
    Jene, v pondělí jste ve mne vyvolal spoustu otázek a námětů k zamyšlení. Netušila jsem, že i v dnešní době mohou být až tak odlišné praktické zkušenosti obyvatele velkoměsta od obyvatele maloměsta, o dědinčanech nemluvě. Škoda, že začalo pršet.

Napsat komentář