Jazzíkův letní občasník/ Blues chmelovýho rebela

Když jsem ještě chodil do základky, vždycky koncem srpna mi drásal nervy  cajdák s
nádherným saxofonovým dvojhlasem Už prázdniny končí… Bože, jak já jsem se netěšil… a vůbec na mě nezabíral další verš refrénu, že “je zbytečné lkát”. Lkal jsem.
O mnoho později jsem nasedal před benešovským gymplem do autobusu s patřičně chmelově a trapersky vyparáděnými kamarády. Smutnovesele naladěný. Smutno, protože nepříjemná práce den co den a vesele, protože revolta, kytary, holky… Česání chmele byla práce plná utrpení. Aspoň pro mě. Ač jsem se občas usilovně snažil, abych se vyrovnal těm, kteří “s prstem v nose” narvali svých patnáct věrtelů, já bez prstu v nose a se zakrývanou usilovností stačil sotva o jeden věrtel přeplnit normu, abych si vydělal o něco víc než na to, co jsem tam údajně projedl. Když jsem viděl, že jsem se pro tuhle práci prostě nenarodil, pracoval jsem bez mučení tak, abych nemusel s rukama podrápanýma a pálícíma  na jídlo ještě doplácet…
Po létech jsem se ale na chmel vrátil. Tehdy se mi v rámci Diskotéky Mladého světa podařilo prosadit na tehdejší dobu dost revoluční projekt.
Čtyři dny před koncem srpna roku 1981 jsme najeli do sokolovny v Kněževsi a večer (naživo!) točili speciální Koncert pro chmelojedy. To naživo, a navíc v drsných podmínkách, s režií v přilehlé ubytovně pod palandami, byl tehdy opravdu unikát. Ale sestava – parta bláznů (režii dělal Honza Spálený) a mezi těmi khaki palandami vznikl dost dobrý dokument! Když byl večer sál našlapaný posluchači s ešusy a lžícemi jako bicími nástroji,  ve vzduchu atmosféra přímo třaskavá. A mimořádnost večera se přenesla i na kamarády, které jsme protlačili jako účinkující: Marsyas v legendární sestavě, obě kapely tehdy ještě  stále kladenského tesaře Jardy “Samsona” Lenka (Máci a Hop Trop), Karel Zich, Lenka Filipová, úžasný mladíček Jarda Ježek s kapelou Č.p. 8, Pavel Půta a další… a kdysi onen Král majálesu a tehdy stále ještě mladickou imaginací perlící básník a moderátor Eda Pergner, normalizací překřtěn na Borise Janíčka.
A Samson zpíval naše společné písničky: “Když se urveš prvně od rodiny,/ máš chuť dělat hrozný voloviny/ i bez plnoletosti./ Zavoláš na mámu z vlaku,/ mávneš střechou od širáku,/ chmelu jedeš naproti…// … kdo jak boty zkouší svět,/ je teď zkrátka chmelojed…”
Sál naposled zabouřil mlácením do ešusů, červené světlo v režii na palandách zhaslo a po návsi jela finálová traktorová rallye toho dne. Poslední kradmé pusy, poslední korunovace večerních královen a  mně vítr dodnes koncem srpna nese od sušiček povědomou chmelovou vůni.

Komentáře

  1. Strejda OLIN napsal(a)

    My jsme se školou jezdili do Libotenic a já jsem se na chmelovou brigádu vždy těšil. Máš Honzo pravdu. Vzpomínky jsou především voňavé. Začalo to už brzo ráno, když jsme přišli do orosené a mlhou zahalené chmelnice a začali strhávat první mokré štoky do suchého červeného prachu. Bylo docela chladno, ale jakmile se mlha zvedla, byl pařák celý den. Celý ten voňavý den končil v tichých vesnických večerech, kdy jsme se koupali v ramenech Labe, chodili “krást” do polí květák a rajčata, zevlovali na návsi u hospody a pokřikovali na místní holky, které s těmi místními “primitivy” zrovna tou dobou nechtěly mít nic společného. Bože, už je to skoro padesát let! Díky za připomenutí.

  2. akubra napsal(a)

    Na tu desku si pamatuju. Samozřejmě vinyl – ale jak jsem zjistil, tak na Ulozto už je to v mp3… Úžasnej Jára Ježek a jeho Našel jsem tě blízko sebe… s tou jsem pak dalších x let balil baby na brontárnách 🙂 Zůstaň s trochu nešťastnou aranží, kde byly až moc slyšet bicí, Samson to potom na POhodě do folkova učesal, vynikající Zich a jeho bluesování i Marsyas… POslechnout si to i po letech je fakt síla. Já už česání na věrtele nezažil, my vyfasovali smrdící černé gumové pláště a od šesti od rána strhávali na valníku. O tomhle všem existuje úžasný dokument stvořený na tehdejší FŽUK zvaný Povlčín Blues, ale kde je mu konec…

Napsat komentář