Cestovatel, nebo poutník?

Před časem mě občanské sdružení Agora Praha pozvalo, abych byl spolubesedníkem na téma uvedené v nadpisu. V sále Městské knihovny většinou lidé ne úplně mladí, ale i pár mlaďochů. Nádherně zvolené téma… Společné přemýšlení.  Spousta zkušeností z cest a úplně jedno, jestli na Nový Zéland, do Brd nebo do Prčic. Nejde o vzdálenost. Resumé?

Hodně jsem o tom přemýšlel. Ten večer nahlas, ale dlouho před tím potichu uvnitř. Cestování nemusí mít duchovní rovinu. Celý rok toužíme sebou třeba praštit někde do horkého písku a přečíst všechno, co se za ten rok v knihovně nahromadilo. Nebo nasbírat ty nejkrásnější kameny nebo mušličky z pláže, zlomit  exotickou diskotékovou nejkrasavici  nebo vypít bar, když mám zaplaceno all inclusive. Sny o cestování a dovolené mohou být opravdu různé.

Ale být poutníkem ale znamená cestovat s duší navrch hlavy…

Kolikrát za život se to podaří? Kolikrát za život se vám to podařilo? Přemýšlím, přemýšlím… Mně asi jednou v životě. Potkávaly mě neuvěřitelně nepotkatelné věci, zážitky, které by mi nepřichystala ani nejchlubivější zážitková agentura. Leda, že by se jmenovala Nebe a její boss se jmenoval Gott. 🙂 Okamžiky tryskaly jako diamanty a skládaly se v obrazy, které vám zůstanou nejen v duši, ale někdy třeba i na těle. Někdy i bolely, někdy se i zařízly, zadrhly pod kůži.

Jednou v životě. Je to málo?  Tehdy jsem asi pochopil tu těžko uchopitelnou moudrost, že cílem může být cesta.

Napsat komentář