Nejnovější

  • Tramtárie 2016

    Bydlení na vysoké nozeUž vím, kde budu bydlet, až si budu myslet, že žiju na vysoké noze… (Asi beru ten modrý.Sice na sídlišti, ale modrá je dobrá.)  :-)
    (Kambodža)

  • Vydám si sám, aneb Samožer

    Obálka č.1 knihy dopisy z Tramtárie
     Je to vždycky žinantní psát o vlastních knížkách. Ale tzv. recenzenti po návštěvě křtů knížek a dvou chlebíčkách, které ukořistí, napíší o tom, že kmotr Dalibor J. měl opět těsné džíny a kmotra Heidi J. provokativně černou podprsenku.
    Takže platí: Když tě nepochválí nikdo jiný, musíš se pochválit sám…
    :-)
     
    A když jsme u samožeru…
    U mě všechno platí dvojníásob: Nejen si knížku píšu, ale většinou i sám vydávám. Může to být určitě i důvod, že by mi je nikde jinde nevydali. Ale existuje taky jiný důvod a realita může být i jiná:
     
    Já jsem své nakladatelství Arcadia založil v roce 1992 spolu s významnými zahraničními partnery. Abych mohl s nimi vyrovnaně rozhodovat, musel jsem si půjčit tak obrovské peníze, že jsem brzo zjistil, že nejsem schopen hypotéku splácet. Následovalo šílené období neskutečných finančních problémů a stresů. Partneři po čase z republiky odešli, protože v jinou firmu (tiskárnu) jim v Česku v době jejich nepřítomnosti čeští partneři vytunelovali…
    Ale know how jsem měl, ale vydávání skoro skončilo. V knihovničce asi stovku vydaných nádherných titulů, ale nastala realita, další splácení dluhů. Cena za nádherné vydávání nádherných původních i překladových knížek byla drsná… Reklama, PR, prostě agenturní posluha v oblasti firemních akcí, večírků, reklamních kampaní atd.
    Těžké dobývání chleba.
     
    ŠMEJDY
    Některé své knížky jsem odevzdal do jiných nakladatelství, ale často se stávalo, že nakladatel si hleděl víc kuchařek, než literatury, že šetřil na papíře a reprodukce obrazů se rozpily, prolézaly papírem, publikace byly diletantsky graficky zpracované, autor do podoby knihy neměl co mluvit. Při částečné nebo úplné absenci jakéhokliv honoráře pak knihu autor nemohl dát ani jako dárek svým kamarádům, aniž by se nečervenal.
     
    A tak jsem přestal hazardovat a uvědomil si realitu:
    Jdi do knižního megastoru. Koukej. Všechno už bylo napsáno, všechno už bylo vydáno. Od pokladů, až po nejstrašnější knižní zločiny. Vše vedle sebe v jednom regálu, v jedné řadě.
    Hodinová mzda většiny spisovatelů je haléřová. A ještě se za knihu stydět?
     
    Psaní je to, čemu se říká “poslání”. Možná taky druh postižení. Jako se někdo drbe, druhý klofe písmenka.
     
    Takže: Když už rád píšu, chci si sobě a ve šťastném případě i kamarádům a přátelům dělat potěšení.
     
    O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE
    Abych ty plusové pocity mohl vyvolávat, musím mít nad knížkou absolutní dohled.
    Abych mohl mít tento dohled, musím si ji vydat sám.
    Abych si ji mohl vydat sám, musím si na to nějak jinak vydělat.
    Když mám pohromadě peníze a jsem připraven je do svého spisovatelského koníčku investovat, jdu na věc.
    V mém případě vím, že vydat knížku snad docela umím, i když udržet krok s velkými nakladateli skoro nejde.
    Pokud jsem si jistý, že umím, pak sám sobě ručím za všechno od těch písmenek, až po spolupracovníky, krásnou obálku, dokonalou grafiku, vazbu včetně kapitálku a šňůrku záložky v procítěné barvě.
    A pak vím, že jsem si koupil svoji knížku a odvezu ji distributorovi do skladu.
    Distributor za 50-60% z prodejní ceny knihu snad nabízí knihkupcům.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) zaplatil ze zbývajích 40-50% prodejní ceny tiskárnu, grafiky, ilustrátora, korektora a sám udělal všechny práce redaktora. Pitomost. Ty honoráře se do 40-50% nevešly. Na redaktora a autora už peníze nezbyly. Byl rád, že zaplatil aspoň spolupracovníky (i oni platí složenky, AAMN rád trpí).
    Když knihu knihkupec od distributora po zralé úvaze odebere, dobře nebo blbě ji vystaví.
    Když si knihu někdo koupí, záleží na knihkupci, zda peníze za prodej distributorovi hned přizná nebo si s nimi chvíli hospodaří.
    Distributor peníze obdrží a doufejme, že jejich příjem autorovi a malému nakladateli (Jan Krůta-Arcadia Art Agency) po uplynutí onoho měsíce oznámí.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) peníze vyfakturuje. U některých distributorů čeká na peníze až pět měsíců.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) nainvestoval do vzniku a výroby knihy kupu peněz a ty se mu po kapkách několik let vracejí.
    Někdy autor a malý nakladatel (AAMN) špatně odhadl náklad knihy a distributor chce dotisk.
    AAMN mezitím pracoval na něčem jiném tak, aby něco vydělal a investuje do dotisku.
    Dotisk odveze opět distributorské firmě.
    Opět mu kapou peníze po kapičkách zpět. Pořád je minimálně desítky tisíc v mínusu.
    Panu AAMN zazvoní mobil od distributora, že se mu vezou polovinu dotisku zpátky, protože trh knihu nechce. Po měsíci prodeje už je stará. Trh je zahlcený novinkami. Nemá AAMN něco nového?
    AAMN jde do lesa, načerno pokácí strom, starou pilou nařeže prkna, zluče nový regál, kam neprodané výtisky složí a přemýšlí, jak objednané (teď ale už neprodané a neprodejné) knihy zpeněžit. Snížení cen v obchodech už zkusil. Nezabírá. Knikupci vyžadují novinky.
    V Levných knihách nabídnou AAMN za knihu 5 Kč.
    Ve sběrně starého papíru knihy neberou. Museli byste vlastnoručně vytrhat u tisiců knh bloky listů z desek.
    AAMN má ve skladu několik tisíc knih. Jejich hodnota je na nule.
    A to je odvrácená stránka samožeru. Krásná (zase samožer) literatura za cenu příšerného rizika, že přijdete na buben. Copak AAMN není hráč? Kníže Rohan byl žabař. Neměli by pana AAMN soudit jako gamblera? :-)

    CENA RADOSTI
    Jaká je cena radosti z nové knížky? Kolik jednotek radosti mi přinese první Krůtí brko? Co představuje množina jednotek radosti pro AAMN?
    Je požehnání mít psaní jako těžce odpracovanou radost.
    ……………………………………….
    Přátelé, potěšili jste mě. Díky.
    Knížka leží ve skladech distribučních firem Kosmas a Euromedia, u Kosmasu si ji lze objednat i mailem nebo na jejich stránkách. Obvykle se píše, že ji lze ko
    upit “v každém dobrém knihkupectví”.  
     
    Za AAMN a Krůtí brko
    Jan Krůta :-)
  • První Krůtí brko je na světě!

    Vyšla mi nová knížka. Je první z nové řady a jmenuje se Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie. Čtení na léto a snad nejen na léto. Je trochu intimčo, ale třeba právě proto… :-)
    První recenze byla příjemná. Dotyčná čtenářka napsala, že je ta knížka “sličná”.
    Super recenze: neukecaná…

    Obálka č.1 knihy dopisy z Tramtárie
    D
    íky Danu Špačkovi za ilustrace a Robertu Rytinovi za grafiku! Kluci, jste boží! :-)

  • Pozdrav od pana fotografa

    Od jednoho pana fotografa jsem dostal jako vzpomínku na křest románu Sextenze tuhle fotku. Dva z kmotrů knihy se tváří, že je to snad i těšilo stejně jako mě. :-)
    Takže vzpomínka…Křest Sextenze,H.Janků,D.Janda + jk

  • Křísničky 2016

    Jsem starej chlap a dostal jsem nabídku udělat si jakousi textařskou bilanci. Svým písničkám, které se mi otřou o srdce, říkám Křísničky. Vybíral jsem a některé nahrnul. Ostatní supraphonské tituly seřadila paní reLítání-obálkadaktorka do dalších dvou supraphonských souhrnů.

    Tu stovku známých textů pro Dalibora Jandu máme na Daliborových deskách. Na Křísničky jsem nasypal “kousky” pro jiné interprety, které po cestě buď někde zapadly, nenašly si tu nejsprávnější cestu k posluchačům, nebo dokonce vůbec nebyly z nejrůznějších důvodů ani vydané. Na vyžádání Supraphonu jsem si k souborům dvou CD napsal něco jako vizitku. Neměla by vyznít jako nostalgie. Prostě podtržení, mezisoučet. A zatím se jede dál…

    Křísničky a já
    Už jako dítě jsem byl velký šumař. Od druhé třídy housle. Tzv. nadaný žák, kterého skřipky ale vůbec nelákaly. Končilo to s nimi tak, že po hodině v hudební škole putovaly do tajné schránky pod skříní v šatně. Za týden nástup na hodinu, housle vytaženy, odehráno na jedna minus a vše s nekonečnou repeticí.

    Odmalička jsem si šetřil na akordeon. To byl sen. A šumaření začalo. Zase hudební škola, ale nezáživná, znudění učitelé a já místo etud doma, na nejrůznějších schůzích a vystoupeních mrskal hity padesátých let… Párek nebo dort, no neberte takový honorář. Za harmonikou jsem skoro nebyl vidět, ale mastil jsem všechno, co se mi líbilo. Harmonie šla do ucha sama, měch velkého akordeonu trochu dýchavičný, ale publikum vděčné. Na nové nástroje nikdy nebylo. Pianino po sestře, následovala kytara se strunami snad centimetr od hmatníku, altka saxofon s neladícím “h”, ale od třinácti vlastní kapela s kamarády, v noci Radio Luxembourg a druhý den už primitivní aranž a jelo to.

    Ve čtrnácti zhudebňuji texty staršího kamaráda, střídám venkovské big beatové kapely a v sedmnácti první nahrávání v rádiu se skladatelem, klavíristou a trumpetistou Jindřichem Brabcem v rámci působení v souboru Saturn na Pedagogické fakultě UK.

    První publikované básničky, příslib vydání mé první knížky od Františka Hrubína, ale jeho nečekané úmrtí… Začátek působení jako kantor s kytarou v ruce, vyhazov z kantořiny za to, že jsem děti učil píseň Běž domů, Ivane.
    Nashledanou, Benešove…

    Hodní lidé v pražské redakci mi pro novináře nepřijatelné kádrové materiály podstrčili ke spálení. Díky jejich normálnosti v době nenormalizace pracuji jako kulturní redaktor v nejčtenějším časopisu – Mladém světě.
    Jsem v Praze! V té době už mám v sešitě svých dvě stě padesát songů – křísniček. Jako písničká%

  • Tak nějak rychle…

    DSCN5177

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Cesty, toulky, putování… Odměna? Hledání? Odpověď na jakou otázku?

    Miami, Florida.
    První noc v hotýlku na pobřeží. V půl páté ráno slyším pootevírané dveře z chodby. Nakoukla černá holka. Černá prostitutka se zadkem jako skříň. Moc se nerozkoukávala a hrne se mi pod deku. Zručně hrábne a cukne před mým řevem, že spím. Začne se chechtat.

    Když vidí světlo v koupelně, rozrazí dveře i tam. Opilý spolubydlící, který se právě vrátil z mejdanu, vybíhá nahý z koupelny a tlačí oblou skříň v minisukni těsně pod půlky před sebou. Skříň ukazuje na jeho přirození a nemůže se udržet smíchy.
    “Nešlohla nám něco?” říká potom, co ji vystrčil na chodbu náhle vystřízlivělý.

    Velký svět začal docela přízemně.
    Jet lag… Časový rozdíl je potvora. Vnitřní hodiny bijí pořád stejně. Tyhle floridské jdou o šest hodin pozadu. Návodů, jak snížit spánkový dluh, je několik. Ale hlavně: Spěte a pijte!
    Já jsem se snažil spát a můj spolunocležník pít. Obojí je špatně.

    O pár hodin později se naloďujeme. Loď pro pět tisíc lidí polyká šňůry dvounohých pidilidí. Mizí do jejího břicha v nekonečných zástupech.

    Svět blýskavých palub se chystá na tsunami nových příchozích, kteří naplní své šedivé životy záblesky velkého světa. Patnáct set Indonésanů a Filipínců v bílém ti nadělí nebe velkého bílého sáhiba… Přejete si, pane?

    Den co den jiný karibský ostrov.  Pohádkové pláže, stále nové a nové exotické názvy. Zapisuji si. Hledám záblesk. Jsem jako ta tisícovka lidí na pláži Maho, která čeká se zdviženými mobily a foťáky mířícími na nebe a čekající, až s nimi švihne o hladinu mělkého moře deset metrů nad nimi přistávající obří Boeing. Chci, aby se mnou něco praštilo.

    Nějaká jiná bílá pláž? Luxus lodi? Omračující panoramata? Jídlem se prohýbající stoly? Exkluzívní společnost u stolu v restauraci? (Blazeovaný pitomec, co má kdesi v Horní Dolní zastavárnu vykládá, jak je jednoduché vydělat majland, když zaplatí babce za pozůstalost sto papírů a vydělá na tom dvě stě…)

    Vyrážím na okružní jízdy. Cvakám stovky snímků. Popis. Popis. Žádný řez dovnitř. Žádný průhled rentgenovým prozřením. Trhám partu a šlapu zapadlými uličkami, kam noha turisty pro špínu nevkročí. Upíjím tmavý rum a zaklínám okamžiky. Trpělivě čekám.

    A ono to přijde. Pro tenhle záblesk jsem si přijel z veliké dálky.

    Obchoďák kdesi na Panenských ostrovech. Hromadné nakupování. Nehromadně sedím s rumem a kafem v malém, hodně jetém bistru, před zcela nekaribskou krabicí obchoďáku s nekaribskými věcmi z Číny.

    Prohlížím si panny i nepanny z Panenských ostrovů a najednou mi padne do oka to, co si odvezu jako svátost až domů.
    Z obchoďáku vychází asi dvanáctiletý místní kluk s místním tátou a místní mámou. Jdou po chodníku směrem k mé židli. V koutku, kde je dav ulice nechal postát, ten táta předává klukovi se zářícíma očima slavnostně igelitku s nějakým nákupem. V podání ruky, s trochu obřadně předávanou igelitkou je krásné velké gesto: “Nes si to. Je to tvoje!”

    Klukovi se rozsvítí oči a tátovi i mámě vrazí spontánně krásnou upřímně vděčnou pusu.

    A mně v té chvíli rozrazí svět pomyšlení, že takovou pusu od svých synů já už nikdy nedostanu. Jsou slušně vychovaní, vždycky poděkují. Ale té spontánní vděčné radosti v tom už není ani zrníčko.

    Bože, jak jsou mi podobní.
    Jejich hlavy jsou už zase v poklusu do pozítří, zatímco moje listuje ve starých diářích a hledá, jaké to bylo, když mě ještě uměli chytit za ruku a vrazit bez rozmýšlení pusu jako nejprostší nevypočítanou reflexi.

    Bože, jak jsou mi podobní…

    Tati, není ti něco?

    Nic. Jen smutno, smutno, jak mi nikdy nebylo. Tak nějak rychle mezi námi táty a synů ubylo…

    (Úryvek z knížky Krůtí brko/ Dopisy z Tramtárie)
    Text a foto jk

  • Milá Mějsulko…

    Milá Mějsulko, nevěděl jsem. Teprve teď…
    Byla jsi, sama nádherná, součástí nádherného společenství lidí dychtivých po životě. Na botasky zavěšené nad Tvou postelí nikdy nezapomenu. Až v nich prochodíš podrážky tam někde vysoko nahoře, budeme Ti zase na dálku tleskat.. Jen potichu, protože Ty sis zasloužila tichou úctu a obdiv, co jsou schované hluboko uvnitř. Takový, který si nevynutí žádná pitomá a dutá celebrita.
    Byla jsi ta nejopravdovější a nejstatečnější ženská a tichý obdiv nás k Tobě po léta přitahoval. Setkávali jsme se s Tebou pod značkou Mějsehezky  na portálech Peprnet, na Vanilce i na Brejlích, nechyběla jsi v žádné diskuzi, básnivé miniatury obohacovaly Literární dokořán, niterné soukromé maily mě budily za nocí…
    V těch botaskách, které Ti Osud nedopřál obout tady na Zemi teď už určitě trénuješ na maratón. Měla jsi na něj natrénováno už tady mezi námi…
    Drž se! Neposedná, i když tolik let upoutaná k posteli…
    Honza

  • V Tramtárii bylo třicet plus…

    Nerad bych někoho naštval. Mrazy se dají docela dobře vydržet. Ale  věřte-nevěřte, s pomyšlením na sníh doma a další dva měsíce zimy jsem se na té pláži výjimečně vydržel opékat. :-)
    Ale nic netrvá věčně… Jsem doma. Hlásí oblevu. No jasně, vybalil jsem kufr…
    DSCN5215

  • Předpůlnoční silvestrovská tramvaj

    Jedeme z náměstí Míru na Anděla. Šestnáctka přijíždí nabitá tak, že se jí dělají boule na boku. Pokus narvat se do dveří vyšel. “Pane,” říká po chvíli mladík za mými zády. ” Ten telefon, co držíte je můj a v mojí kapse. Potřebujete si zavolat?” Chci se omluvit, ale směje se celá tramvaj.
    “Tady je putovní bar! Kdo potřebuje první pomoc?” ozve se z kouta a láhev chodí nad hlavami.
    Slečna, co přistoupila na Karláku a namáčknuta, mě nevědomky uvádí do rozpaků. Moje partnerka zamáčknuta davem kdesi u jiných dveří.
    “A pak že Češi nedrží při sobě!” pronáší na celou tramvaj pomuchlaný stařeček, snažící se vystoupit na Palačáku.
    Je silvestrovská noc. Za pár minut se roky překulí. Už zítra budou lidi zase podmračení.
    “A pak, že Češi nedrží při sobě!” Bude muset Dopravní podnik od Nového roku prodloužit intervaly tramvají? Bude to fungovat i  ve všední den?

  • Šepot andělů

    Z rádií zní od rána do večera vánoční muzika, pohádky neslézají z obrazovek a my vyhlížíme z okna vánoční atmosféru. Kde jsi, atmosféro Ladových Vánoc? Kde jsi, atmosféro Vánoc, co si pamatujeme z našeho dětství? Kde jsi, atmosféro, co si pamatujeme z dětství našich dětí? Proč nějak všude chybíš? Trefíš k nám ještě vůbec? Proč mě letos u slova trefíš napadá spíš ten úplně jiný význam? I ty vánoční řečičky mi znějí nějak falešně.
    Možná to z nás vyprchává jako parfémy z tržnice…

    Co bylo těch hračkových tajností, těch zamilovaností v očíchVánoce5 plných přání, těch svatých doteků s ozdobami po babičce. Toho těšení na Narodil se Kristus Pán před doopravdickým vánočním stromečkem.

    Vyhlížím z okna tu až bolestivě krásnou vánoční atmosféru. Tu divnou tíhu v barokním kostele, když se pere s dřevně prostou Rybovkou Hej, Mistře…

    Přemýšlím, kam odešly ty silné city. Ta bezbřehá empatie, ta radost z nakupování těch nejlepších překvapení na světě za těžce naškudlené koruny.

    Kam se poděl ten šepot andělů za oknem. Kam se podělo to vrzání zmrzlého sněhu, když prošlapávali cestu s Ježíškovými sáňkami před naším domem?

    Kam se poděl ten šepot andělů?

    Všichni Vy, milí, které jsem po celý rok odbýval… Poslouchejte!

    Jan Krůta

  • Sláva nazdar výletu do Údolí ticha

    Spolek pro kulturu a osvětu Fan klub Poříčí nad Sázavou, z.s., uspořádal další z akcí pro občany naší obce. Onen výkřik v titulku článku (Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!) mohli slyšet kolemjdoucí Poříčáci v sobotu 21. listopadu po příjezdu odpoledního Posázavského pacifiku do místního nádraží.

    20151121_105739

    Sázava v Údolí ticha

    Vzhledem k tomu, že předchozí dny bys kvůli počasí ani psa nevyhnal, účast těch, kteří poručili větru dešti, byla nižší než obvkle. Ale zaklínali jsme počasí úspěšně, protože v neděli ráno nás přivítalo na výlet azurové nebe a přijatelné teploty.

    Trasa Kamenný přívoz – Pikovice byla předem prozkoumána virtuálně, takže nás nemohlo nic překvapit. Trasa po proudu řeky Sázavy nemůže být do kopce…

    Kupodivu kopců bylo na desetikilometrové Posázavské stezce dostatečně. Ale nádhera podzimní přírody se scénérií rozeklaného údolí a s unikátními trempskými chatařskými “orlími hnízdy” ve skalách nad řekou nám všechno vynahradily. A konec trasy v pikovické hospodě s vepřovými hody – co víc jsme si mohli přát.

    Nezmokli jsme, průběžná utužování party ze společných placatic dodávala hřejivý pocit, že je nám dobře na světě a ušlé nohy bolí přece až doma.

    Můžete závidět, že jste s námi nebyli,
    když jsme se my s Fan klubem dobře bavili!

    (jk)

  • Vzhůru do bezvědomí!

    Média jdou kolem a občas na mě napadnou z toho mixu nějaké synchronicity.

    Můžete mi vysvětlit, proč se v době, kdy neexistuje cenzura, novináři při rozhovorech neptají na věci,  které zjímají každého obyčejného smrtelníka?

    Příklady z posledních dní:

    1. Podražený fotbalový trenér
    ——————————–
    Ponechme stranou, že soucítíme s  lidmi prchajícími před válkou s dětmi v náručí… Záběry s nastavenou nohou maďarské kameramanky obletěly stokrát svět. Ale stejněkrát obletěl svět sled záběrů z jiných kamer, který ukazuje, že kameramanka mu nastavit nohu nemohla, protože byla od padajícího vzdálená a záběr s podraženým nohama vznikl pouze náhodným úhlem zabírající kamery.

    Všechno se dnes dá technicky zmanipulovat i “dokument”.

    VYSVĚTLETE MI: Proč se reportér trenéra, při příležitosti jeho návštěvy v Česku, nezeptal, jak to doopravdy bylo? Dotyčný to přece ví nejlíp a lidi by jeho svědectví zajímalo. Přeji mu, že mu osud pomohl k dobrému zakončení strastiplné cesty…  I když pochybuji, že by po všech poctách a mediálních hrátkách případně nalezl odvahu přiznat se k případnému markýrování faulu, reportér tu otázku měl položit!

    2. Pussy Riot v Čechách
    —————————
    Bývalá členka ruské punkové skupiny Pussy Riot Marija Aljochinová je v Čechách, beseduje, navštěvuje zařízení pro imigranty a školí.
    Ponechme stranou, že vůbec nesouhlasím s tvrdými represemi, které dopadly na její hlavu…

    Svět stokrát obletělo protiputinovské řádění její party Pussy Riot v chrámu.
    Ale stokrát svět taky obletěl  svědomitě mediálně zaznamenávaný záznam hromadné soulože její party v jakémci přírodovědném muzeu.

    Vše se dá technicky zmanipulovat.

    Ale VYSVĚTLETE MI:
    Proč se jí novináři při rozhovorech nezeptali na smysl tohoto “protestu”?

    3. Výročí pražské žižkovské věže
    —————————————
    Před třiceti lety byla zahájena stavba žižkovské věže, dnes zvané “Tower Park Praha”. Pražská dominanta vysoká 216 metrů, milovaná i nemilovaná.
    Zalidněná šplhajícími miminy už k Praze neoddělitelně patří, zvykli jsme si a podle svých tvůrců je díky kvalitnímu železobetonu  prakticky nezničitelná.

    VYSVĚTLETE MI:
    Proč se při rozhovoru s jejím tvůrcem – architektem – reportér nezeptal – co říká dotyčný na označení Nejošklivější rozhledna na světě, kterou si věž vyfasovala v jakési světové anketě?
    _________________________

    Nezdá se vám, že se množina českých novinářů vyhýbá v rozhovorech diskutabilním tématům? Možná rozjitřených a neočekávaných reakcí? Možná nesouhlasu a živé diskuze?
    Je to jejich nepřipraveností? Nebo nekompetentností? Nebo sešněrovaností a strachu z nepevných šéfů, třesoucích se o své pozice?

    Většina podobných rozhovorů klouže po laciném povrchu. Promazáno intim gelem, speciálně vyráběným pro interview, dostáváme do rukou něco jako polívky z pytlíku. Bez chuti a bez zápachu s návodem na čtení a čistírnu mozků.

    Vzhůru do bezvědomí!

     

  • Výlet ve žlutém listí – Vyšehrad 2015

    Fan klub Poříčí nad Sázavou, ( soudně konečně i zapsaný do registru spolků), se vypravil na další výlet. Tradičně vynikající průvodce, ukázkově nádherné dušičkové počasí a pohoda všude kolem: Taková byla naše Vyšehrad tour 2015!

    Netřeba slov, koukněte na fotky!

    Foto: St. Pěkný
    Vyšehrad 1.11.2015Vyšehrad1,1.11.2015

  • Už není co krást!

    peníze2 Náhodou jsem zahlédl pět let starou statistiku:

    V letech 1990-2010 se z českých kostelů ztratilo přes milion uměleckých předmětů. Dokáže to někdo pochopit?

    Uvádí se jeden kostel, který byl vykraden šestadvacetkrát. Údajně se díky těmto krádežím trh s barokními památkami po celé Evropě téměř zhroutil. V roce 2010 byl prý zaplavený artefakty z Česka.
    (Celý příspěvek…)

  • Lidičky s křídly

    Opičí koupelHrdost nad lidskou výjimečností byla naprosto podlomena tím, že se zjistilo, že máme 60% genů společných se slepicí. Se šimpanzy dokonce 98,6%. A banánové mušce drozofila se dokonce říká človíček s křídly.

    Takže jsem nebyl ani moc překvapený, když se mě kamarád v minulých dnech nad rozloženými novinami zamyšleně zeptal: Co tomu všemu asi říkají mravenci…

    Kde se vzala domýšlivost nad naší výlučností? Kde se vzalo ono sebezahledění? Kde se vzala vážnost, se kterou se do krve přeme o českou pravici a levici?

    Zastavím autem uprostřed plání šumavských luk, které jakýmsi zázrakem socialistického stupidismu zůstaly ušetřeny od civilizačních zásahů, odkliknu rádio, vypnu motor předoucího auta a nenajdu klíček, kterým bych vypnul ptáky, nezeslabím hukot větru v korunách nádherných smrků, neporučím kapkám vody, aby nepadaly odshora dolů, pokud jsem si jist, kde je nahoře a kde nikoliv.

    Tenhle výlet má jméno Pokora.
    Kde jsme ji zapomněli u zahleděnosti do vlastní důležitosti?

    Jeden velmi známý a velmi zasloužilý český intelektuál si vzal naprosto neznámou a nezasloužilou o čtyřicet let mladší ženu. Když ho při výletu na venkov vyzvala, aby s ní šel na procházku do lesa, jen nesměle hlesl: Ale já už jsem v lese byl!
    Už v nás není úžas. Už jsme všude byli, všechno viděli. Kopneme do přírody jako do prašivky a celí udivení a rozhořčení se divíme, když ona občas pleskne své kravské lejno na nás. Hurikány? Tsunami? Zemětřesení?
    Jsme rabující smečka uprostřed řádu, který nikdy nepoznáme… Kde jsi, ignorante, který sis tak jistý tím, kde je pravá a levá, kde je dobro a zlo? Kdy jsi naposled po svých vylezl na kopec a ztratil se v trávě?

    Vnuk mi vyprávěl, že když byli v zoologické, šimpanz si plivl na trs sena a myl s ním sklo, aby líp viděl na ně – lidi za sklem!
    Kdo je před a kdo za? Prezident šimpanzů si myslí, že… A jeho poradce má za to, že…  A značka  Big Boy na Aktuálně.cz to vidí takhle… A hodiny jsme si jen vymysleli… A světové strany jsou blbost… A co když někdo zavře za minutu kohoutek? Jaký kohoutek? O jaké slepičce a kohoutkovi? O jakých dvanácti měsíčkách?
    Jsme na přírodu zvyklí, jako by s námi a kvůli nám byla odjakživa, aby s námi žila, aby nám sloužila. A my ji bereme hákem, my ji znásilňujeme, ohýbáme přes klandr jako ožralou holku ve tři ráno po diskotéce.
    Co si o nás myslí mravenci?

    Rozhlídli jste se někdy v hospodě s michelinskou hvězdou, jak lidi žerou, i když mají na sobě smokas? Vědí, kterou vidličkou do čeho píchnout, ale jinak jsou šimpanzi.
    Lidičky s křidýlky jsou skoro neviditelné mušeky. Nic o nás nevědí. Možná jen to, že nějací dvounozí pazdráti mají strašně podobný genom…

     

Nejnovější Literární dokořán

  • Miláčku, ptáčku

    Miláčku, ptáčku,
    co mi dáš na památku?

    Dám ti trochu svého zmatku,
    trochu své samoty,
    vteřinu JÁ + TY.

    Miláčku, ptáčku.
    co mi dáš k Ježíšku?

    Dám ti dárek od Ježíška na křížku,
    trochu své opuštěné touhy
    pro noci dlouhý, dlouhý, dlouhý…

     

     

  • LÍBÍŠ SE MI

    Stromy jsou zas ostříhaný na ježka
    a celý den docela fest pršelo,
    tys mi řekla, abych počkal do dneška
    a myslel víc na duši, než na tělo.

    Jenže, děvče, mně už bylo akorát
    před pár jary, před pár Vánocemi,
    sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
    prostě říkám postý, líbíš se mi.

    Stromy jsou zas jak ježatí pankáči,
    slunce na copánkách mraků visí,
    tys mi řekla, tohleto mi nestačí,
    namáhej si trochu makovici.

    Jenže, děvče, mně už bylo akorát
    před pár jary, před pár Vánocemi,
    sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
    říkám postoprvé, líbíš se mi.

    A co s duší, když nám náhle zahřmělo,
    když se sneslo požehnání z nebe?
    Tělo se do těla něžně opřelo,
    ochutnej mě, já ochutnám tebe.

  • Co budeš dělat, až tu nebudu

    Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
    Nabalíš někde náhradního snílka – pobudu?
    Sváže tě pouty citu
    byznysmen či fitkáč z bakelitu?

    Já budu bludný kámen
    na každém tvém rozcestí
    a cesta ke čtyřlístku
    pro štěstí.

    Já budu zlatá muška, ano, ano,
    budu ti bzučet marné rady do uší,
    pak někdo přijde – plác – vymalováno –
    a moje duše kluše nebem k Venuši.

    Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
    Pij si a tancuj, lež ve vaně s pěnou,
    já budu stránkou ve tvém bloku pokreslenou
    a rtěnkou tvého Osudu.

  • |Jsme obnošený kabáty

  • |Up a pan Pes/ Up a pan Rybník

  • |Proč mám rád pejska

  • |Jablíčka

  • |Jabko na doma

Nejkomentovanější za poslední dva týdny