Nejnovější

  • ZBÝVÁ PÁR DNÍ DO VÁNOC

    Prosím, rozklikněte!
    Kdybyste náhodou postrádali last minute dárek nebo jste ve Vašem městě nebo ve Vaší vesnici nemohli narazit na obchod s knížkami, nebo měli úplně vyprodáno, nabízím Vám knížku, nad kterou jsem seděl spoustu let. Možná, že by se našel někdo, kdo by z ní měl radost. Mám pro Vás čítanku historie od začátku letopočtu. Dvě kila četby, která baví tím, že povznáší.
    https://www.youtube.com/embed/7_7E3m-b-a8

    Čítanka historie pro lidi ,kteří neměli štěstí na dobré učitele dějepisu.Jiný pravdivý pohled na historii jak ji neznáte.
    YOUTUBE.COM
  • CHYBÍ FOTKY!

    Milí čtenáři, jistě jste zjistili, že v posledních příspěvcích nevidíte fotografie.
    V hrdlu letitého softwaru portálu Brejle.net se vzpříčila jakási kost a fotky do něj vesměs nelezou. Ale nechte zoufat mne, já zoufám na rameně kamaráda, který Brejle kdysi vytvořil a jakmile bude mít chvíli času, pustí se do generální úpravy.
    Tak odpusťte, porucha je opravdu jen na našem systému jedniček a nul (pokud se tomu tak dá říkat).

  • Ptákovina?

    Jakousi shodou okolností jsem se octl na schůzce lidí, kteří se označují jako lidé stříbrného věku. Tedy ptáci šediváci. Ta schůzka se odehrávala na jednom z ministerstev. Pracovní mejdan s názvem Expertům neodzvonilo organizovalo Sdružení Czech Top 100.
    Stříbrňáci kolem stolu byli hlavy občas známé podle obličeje, ale větší část mediálně neprofláknutých. Nicméně všechno opravdové Hlavy (lékařství, jaderná energetika, strojírenství, zemědělství, průmysl různých specifik, kultura atd. A protože jsem před časem několik let vymýšlel, administroval a organizoval portál www.brejle.net pro lidi, kteří před svými funkcemi už většinou uvádějí slovo emeritní (bývalý, vysloužilý, zasloužilý, ve výslužbě), shromáždění lidí okolo stolu mě zaujalo.

    Všichni vypadali nabití energií a nikdo z nich nepomýšlel na krmení holubů v parku.
    Uvědomoval jsem si, co za obrovský potenciál tahle skupina nabízí.
    A asi ne náhodou se v úvodním referátu uvádělo, že Národní fondy expertů fungují dávno v jednadvaceti zemích světa.

    Zatímco většina webů pro starší a pokročilé se stará o lidi ve věku uvadání, mírnění bolestí všeho druhu, zahánění do rezervace seniorů a tichého kouřma nedalekého krematoria, tihle všichni, my všichni, máme sto chutí poprat o svůj život, nestydět se za  věk, prosazovat svůj vyhraněný názor a bojovat ve společnosti o svůj plnohodnotný občanský životní prostor plný snů, chuti pracovat a nabízet k využití své znovuobjevované schopnosti.

    Zatímco stávající weby pro lidi pokročilejšího věku nabízejí pomoc ve stáří, my nabízíme diář nabitý budoucností! Nabízíme chuť aspoň trochu přetočit na ojetině  tachometr.

    Psychiatr – profesor Vladimír Vondráček při jakési oslavě svého bohatého třiaosmdesátiletého života prý jednou začínal svůj projev slovy: “Stáří má mnoho výhod…” Pak se odmlčel a po chvíli pokračoval. “Momentálně si na žádnou sice nemohu vzpoměnout, ale…”

    Samozřejmě, že stáří je pěkná bestie. Ale oni bělohříví kolem stolu byli ještě ve formě. A měli chuť pracovat. A zcela jistě ne jen proto, aby si přivydělávali k penzi.

    Nebylo by dobře jejich potenciál využít?

    Nenechte je z nudy psát nudné knihy vzpomínek! Navalte na ně práci. Ať se Nárpodní fond českých expertů nepromění v usínající senát.

    Vzpomínaného stříbrňáka profesora Vondráčka se tehdy ptali a on odpovídal:
    Jak sportuji? Já příliš nesportuji. Mým jediným sportem jsou takové smutné procházky. Proč smutné? Protože se jdu vždy projít na pohřeb některého ze svých přátel, kteří pravidelně sportovali, nebo je jedu navštívit do nemocnice, kde leží s nohou v sádře.
    Nebo:
    Veselý večer je prospěšnější než tuba léků na uklidnění.
    Nebo:
    Zkoušel jsem lék na nejlevnějším pokusném zvířeti, totiž na sobě.
    Nebo:
    Lázně? Nejsem natolik zdráv, abych mohl absolvovat celý lázeňský režim.

    Nekoukejme na seniory jen jako na rezignované adepty krematoria!

    Mají víc času než dřív a chce se jim pracovat… A pak, že nejsou lidi!

    Co myslíte? Je Národní fond expertů jen ptákovina? Nebo by se experti ve výslužbě dali smysluplně využít?

  • Absurdní: KRŮTA VE VIKÝŘI

    Včera jsem si v Praze na Vinohradech povídal se čtenáři o knížce MŮJ DOMOV – MŮJ SVĚT v pořadu Jaroslava Suchánka Vikýř. Bylo to moc příjemné, protože známý televizní sporťák je v úžasné kondici a v publiku byla většina lidí, pro které je knížka ještě stále ikonou.

    A o tom to je! (Můj výhled z okna na náš románský kostelík.)

     

    Připravuji druhý díl a právě teď možná jako ozvěna toho včerejška:

    Mám několik tlustých sešitů s výpisky moudrostí z knížek. Jsou to často objevná setkání. Knížku už si třeba vůbec nepamatuji a jedna věta z ní stojí v sešitě jak žulový pomník. Myslím, že to je jediný cíl psavce: Verbalizovat a skvostně formulovat svou myšlenku, která přežije samotný příběh…
    Náhodně jsem otevřel na stránkách výpisků knihy Viktora Koněckého Sny námořníka, kterou jsem četl v dubnu 1983:
    “Píšeme proto, abychom někomu mohli sdělit své tušení pravdy.”

    To slovo tušení je úlevné. Čiší z něho moudrá pokora. Pokora proti aroganci blba, který pochopitelně mudrce v momentě krize překřičí. Ale ta moudrost je nehnutelná jako bludný kámen u cesty.
    “Nikdo neví, proč se nad něčím od začátku do konce vymyšleným zalévají člověku oči slzami, proč je mu tak nevýslovně hezky. A proč bez tohoto pocitu není krásné literatury…”
    “Opravdová próza má lidem odhalovat reálnou možnost důstojného života…”
    “Pověrčivost je dobrá k tomu, že lidi nabádá, aby si všímali symbolů…”
    “Udělat někomu maličko dobře, je mnohem těžší než udělat někomu hodně zle, neboť svět nám poskytuje miliony důvodů a příčin k ospravedlnění špatných činů…”

    Věty jen tak hala bala vytrhané z kontextů. A přece každá na hodiny přemýšlení o sobě, o světě. Ale pak si pustím zprávy a z obrazovky se na mě vychrstne kýbl pomejí.

    Řeknete – proč tu bednu pouštím. Dá se žít v poustevně, když musím za chvíli jít pro rohlíky? Asi bych to nedokázal. A tak konfrontuji krok sun krok moudra s realitou, o kterou zakopávám. Dobro a zlo, krása a ošklivost, pravda a lež. Tušení co je co…

    Ale rohlíčky dnes opět obzvláště dobře vypečené.
    Hezký den v rámci možností…
    Jan (Jazzík)

  • Kde je domov?

    Domov je tam,
    kde vítá tě chléb se solí
    kam schováváš se před dešti
    kde bolesti tě méně bolí
    a hlava tolik netřeští

    kde máš pocity bezpečí
    kde není žádná povinnost
    kde závisti to nesvědčí
    a smutek je jen vzácný host

    (Doklenka)

     

    Foto: Jan Krůta

  • Peggy přemýšlí o tom, CO JE DOMOV

    Tak dnes jsem mezi žehlením a jiným, nasmolila mou úvahu o domově.. předem se omlouvám, je to otázka, se kterou jsem se asi jednoduše a stručně neuměla vypořádat.. ale poctivě jsem v sobě zabádala… souhrnem, bez tech zbytečnejch keců, bych  řekla, že je to místo, kde se cítím bezpečně a kde je mi dobře.. kde jsem obklopena věcma, které mají svou historii, spojují mne s mou minulostí a není vůbec důležité, kde si ten kousek země udělám… je důležité mít stále svý kořeny v zemi, kde jsem prožila detství, kde jsem prožila kousek života, který mne utvářel, ovšem, nejsem si jistá, zda tě tvoří prostředí, či bys vyrostl stejně, i kdyby tě prostředí neovlivnilo a žil jsi jinde.


    Kde končí a kde začíná můj domov? Snad tisíckrát v životě, jsem si tuhle otázku položila sama sobě.

    A dopadlo to pokaždé stejně.

    Jakoby se ve mně rozsypala krabička, plná nejrůznějších střípků a každý ten střípek,

    Foto: Jan Krůta

    způsobil nějaký jiný pocit. Každý pochází od jinud, každý se zrodil v jiným místě a čase. Zrodila ho radost, dojetí, bolest…

    A to znamenalo, každý obrátit, prohlédnout, vzpomenout a rozhodnout se, který má smysl ještě ukládat zpět a který byl jen určitým omylem, což je v mém životě vždycky tak trochu problém.

    Který je snad ten jediný a pravý, důležitý a který stojí za to, jej určit, jako tu správnou a jedinou odpověď.

    Roztřídit podstatné a důležité, rozeznat významně od malicherného.

    Domov ?

    Měla by to být snad jen jediná odpověď…jasná…jednoduchá…

    Nebo ne?

    Zjistit, který ten střípek, tuto odpověď obsahuje.

    A nevím proč, za chvíli se mi už nikdy do toho vnitřního hledání v sobě, nechtělo.

    Vždy to už bylo nakonec jedno.

    To slůvko už nebylo pro mne až tak podstatné, abych dál v sobě pitvala všechno to, kam nahlížím spíš jen tehdy, kdy se mi něco důležitýho v životě děje. Obvykle to pochází z vnější a nutí mě k nějaké podstatné změně. Udělat inventuru všech střípků v sobě. Vytřídit balast. Oddělit barevné od jednobarevného, oddělit velké od malého, oddělit vzácné od běžného.

    A tyhle inventury mi způsobují vždycky jakousi nepopsatelnou bolest. Rozhodnout o tom, co to důležité a podstatné vlastně je. Vytřídit, co se mi dosud, podstatným a vzácným jevilo.

    Všechno je najednou jinak. A přiznat si to, je bolestné.

    A nakonec? Čím jsem starší, zjišťuji, že přes všechno úsilí a bolest, jsou tyhle inventury ztrát a nálezů zbytečnými. Život se odehrává nezávisle na mých snech, na mých přáních, na mých úmyslech. Nakonec se všechno to, co se mi zdá být opodstatněné, důležité, zůstává jen pouhým kompasem ve mně, vědět kam jít a jakým směrem. Ta cena bolesti, kterou si musím přitom vnitřním hledání projít, je nepoměrná. Změní se ve slova a i ta slova se najednou jeví zbytečná …jako sníh, který se po oblevě rozplyne a neznamená už pak nic.

    Pokud nepevně, dobře, v ten čas bolesti, kdy jsou tak moc naléhavá, nezpracuješ, nezachytíš, nesevřeš do něčeho stálého, co zůstává. Umělcem nejsem, tudíž se vše rozplyne a život se zase rozběhne nezávisle na mých pocitech a zjištěních, tak, jako dřív.

    Hledání, význam ….domov..odkud… kam…

    Domov.

    Dobrá tedy. Do toho nyní! Sáhnu malinko níž, ale jen tam, kam chodí občas myšlenka a nezabolí.

    Chodívám občas přes ulici do parku. S naším psem. Na krátkou procházku. Kdo má pejska, ví, co tím myslím. Na lavičce tam po celý rok sedává muž. Je jedno, jaký je počasí. Kromě pořádného lijáku. Sedí a kouká před sebe. Kolem sebe. Obyčejný, na pohled čistě pěkně oblečený, příjemný muž. Vedle sebe má batoh, na klíně čtení. Nebudu zacházet do detailů, který nejsou fakticky důležitý.

    Ten muž, ve mně vždycky vyvolává stejnou otázku. Často ji zaháním. Proč se o nějakýho chlapíka zajímám? Co je na tom až tak divnýho. No a? Takových osamělých lidí, posedává na lavičkách v parku od nevidím do nevidím stovky.

    No právě! Jaký to je, sedět v parku a nemít kam jít? Celý noci čekat na další svítání. Pod hlavou jen batoh a nad hlavou chladný měsíc.

    A nemít to svý. Svůj měkoučkej polštář, svůj teplej ,vyleženej dolík na matraci, vůni noci, známou z dávných dětských pelíšků a důvěrností  pohádek , bezpečí spánku, kdy na mne útočí snad jen můj vlastní zmatek v hlavě, posledních událostí tohoto dne, kdy nakonec stejně usnu a spím a zapomínám na ten zasranej svět, kterej je mi už na tuhle noc tak krááásně vzdálený.

    Koukat se do oken, za kterými lidi večeří, nebo naopak vstávají, snídají, spěchají kolem něj a jako já, vyvedou svoje psíky, aby se ráno proběhli… A on jen sedí a ke všemu cizímu žití, přihlíží. Třicítky v létě, pod nulou před Vánoci, jaro s kvetoucími lípami nad hlavou, podzim s padajícím, zežloutlým listím.

    To je právě ta chvíle, kdy se odvracím a tak nějak se i za sebe stydím…nechci se ptát, proč někdo smí usínat ve svým a proč je to jiným odepřený. A najednou je odpověď tak krásně jednoduchá. Mít kam jít, mít kde spát, mít kde jíst. Mít domov!

    Ale ono to tak jednoduchý zdaleka není.

    Spát může každý kdekoliv. Jíst rovněž. Vždyť k tomu jsou zřízený všelijaký ty charity, aby tihle lidé, mohli mít pár dní, střechu nad hlavou. Ano, je to bezvadný, jenže to domov není. Pořád to není ten malý kousíček světa, který je naším soukromí.

    Takže? Je domov mít střechu nad hlavou a mít kde spát, mít kde jíst?

    Mít soukromí?

    Jsem nespokojenec.

    Myslím, že tohle to také až tak důležité není. Nebo je?

    Občas se dívám ráda na život i optikou dětí. Ten pohled na svět a prostředí, není vždycky jen milý a dojemný. Děti někdy žijí i v rodinách, kde znají jen bití, nadávky, otec pro ně má jen zlá slova, facky, kopance, ponížení…matka je nebrání, naopak, kašle na ně a ony se musí o sebe starat sami, tak, jak to snad dokážou, nebo nedokážou, asi tak, jak to umí.

    Ale ony nejsou slepé….vidí i jiné rodiny, jiné děti, kde není hlad, kde máma a táta všechny prostředky nevalí jen do chlastu, her a kde rodiče svý děti netřískají pěstmi a nevyhání na ulici. Naopak, ony si s nimi hrají, respektují jejich povahy, schopnosti, snaží se z nich dostat to nejlepší jinak, ne bitím…jsou jim rovnocenými bytostmi.

    A tak jak? …tyhle děti …mají domov? Nebo si to myslí? Vnímají to tak?

    Místo, kde trpí a kde je čeká jen ponížení, strach z trestu, nespravedlnost?

    Není to ten domov, o který by stály víc, který jim docela určitě chybí…

    Že takových rodin moc není? A kdo to ví?

    S jistotou nelze vidět do podobných domovů nikdy.

    Nemusí se tyhle věci odehrávat zas až tak v surealistickým a často asociálním prostředí. Často tomu bývá i naopak.

    Kdo zmapuje ty dospívající holky, který se bojí každý noci, aby se neotevřely dveře jejich pokojíčků a nevstoupil ze tmy otec, otčim, bratr, strýc…

    Domov? Nevím, dalo by se tento problém daleko víc rozvinout?…

    Je tolik šílenejch možností a je pro mne další divná otázka místo dopovědi…. je domov prostředí, ze kterého bych nejraději odešel, nejraději na něj zapoměl? Byl by domov tam, kde nemám svý kořeny domovem? A jak to nazval líp? Je to stále stejný? Mám kde spát, mám kde jíst, mám soukromí…Je to prostředí, kam se vracím… a chtěl bych jiný? Jaký? Máma a táta, sourozenci, babičky , dědové… rodina… podařená, nepodařená, zvrácený hodnoty …sobectví…

    I to je to domov? Byť posraný?

    Děti se vracejí denně stejně…přece domů… ze školy, odkudkoliv….stejně jako ty, kteří mají doma pohodu…všechno fajn.. .a nemusí se bát, co se bude doma šílenýho zase dít.

    Kdo tohle prožil, zná možná odpověď… netuším, ale myslím, že je to pořád domov… nenáviděný i ten, kam se těším.

    Je to tedy otázka prostředí? Nebo vztahů?

    Každý střípek je otázkou a nikoliv odpovědí…a tak to vezmu z opačného konce a tím je vlastně domov, jak jej cítím a vidím … Můj. Za sebe se pokusím.

    Ale stále stejná a nelehká odpověď… probírajíc všechny ty střípky… je to tak šíleně široký pojem, ze kterého jsem vyloučila snad nakonec všechno, co jsem nazvala balastem…

    Pokusím se nalézt jakousi kostru, osu, na které se dá něco postavit… vyjádřit…

    Jenže už nyní cítím, jak je pružná, nestabilní, ohebná a možná ani ne pravdivá…

    Domov pro mne představuje bezpečí.

    Na velikosti prostoru, který mne obklopuje, nezáleží. Součástí toho bezpečí, jsem (je to divný…) i já…nebo bych snad měla být.

    Domov je tam, kde byli mí rodiče, kde jsou dnes moje děti, místa, kam směřují mé vzpomínky, občas dojemné, třeba v podobě toho hrníčku, o kterém byla už kdesi zmíňka, vůně,všechny podoby bezpodmínečné lásky…

    Jsou to fragmenty, které mne překvapí, které se dostavují bezděčně, aniž o nichž přemýšlím… vše, co přichází nevědomky, neovlivňuji to rozumem… je to pouhopouhý pocit.. A přichází nečekaně, v momentech…

    Třeba když se vracím z nějaký delší cesty. Koukám z okýnka letadla a vidím pod křídlem maličký světýlka své země, svýho města, domy a silnice, svítící auta, pouliční lucerny, jako perličky náhrdelníku, jezera, jako koláče očí divných obřích postav, z fantastických filmů. Mají ocelově temný lesk a nebudí vůbec hrůzu. A celá ta zvláštní krajina je plná krásy, temných odstínů, ohnivých valérů kolem domů.

    Vracím li se po dálnici a v dálce se v mlze obnažuje moje město, výškové budovy, věže, skály, reklamy, ten pocit zná asi každý z nás.. Slyším zvláštní melodie, který se nedají nikam zařadit.. je to směs krásných tónů, smíšený s hlukem ševelení silnice pod koly aut, ticha, které tichem ani náhodou být nemůže, protože zní a je proti všem zákonům, že jej slyším v podobě nepopsatelných zvuků…to zpívá moje město.. vracím se domů…sevře se mi hrdlo, jakési příjemně nepříjemné dojetí.. v duchu zaháním patetický slova o místě, který neskonale miluji… Domov.

    Procházka po rodným městě… známá ulice, známej dům, známý dveře, jen klika na vratech je jiná, novější, po té stoleté, ani památky…jiná fasáda, ve dvoře areál Autoservisu, plácek u kostela, kde bývaly o hodech kolotoče, je zastavěnej jakousi praštěno fontánou s ještě šílenější, rádo by moderní, nic neříkající plastikou uprostřed. Je to jakoby sčítat rány po těle, počítat jizvy, které jsou dávno zacelené, ale z nějakého důvodu se obnažily tím nápadem, projít se po starých, tak známých a skoro intimních místech. Shledávám divnou bolest a nechce se mi už ani dál, po těch nezapomenutých ulic už vracet, necítím dojetí, cítím ryzí fyzickou bolest.

    Domov je tam kde se sejdou moje děti.. já jsem ten domov, vím, že jsem jejich bezpečí… uvědomuji si svou roli, aniž bych ji nějak sama chtěla vystavit.. ona mi přirozene náleží…jsem jejich matka, matka svých dětí, svých vnuků, budoucích pravnuků a naše společné vědomí, o kterém se nikdy nemluví, je, že jsme vzájemně pevně a navždycky propojeni, že za tím našim spojenectvím, je důvěra, bezpečí.. Má role je nádherná, nezastupitelná, nikdo mi ji nemůže odepřít, nikdy o ní nepřemýšlím, je něčím všedním, samozřejmým, tím, že jsem…všechny malichernosti časem odplouvají a má rodina je pro mne nejvíc ..Nehraje vůbec roli to, že můj život se třeba v mnoha aspektech odklonil od mých snů…nemusí být zdaleka naplněn a vím, že ani není a nebude…v tomto směru, abych byla na jeho konci spokojena se vším, co mne neminulo a co mne míjí…Je to jen moje, soukromá a nikoho se netýkající věc. Podstatné je, že jsem se stala součástí jiných životů…mých dětí.

    Děkuji životu, že mám to štěstí. Díky, díky Bože, pokaždé děkuji a vím, že je to nesmírnej dar, kterej nemusí platit navěky…

    Mým domovem jsou i vzpomínky… maličký. Na dětství, na kousek louky za domem, na řeku, na cestu do školy, na prázdniny, na vůni plovárny, na malé kamarády, které když potkám, skoro nepoznávám a přece se mi něco uvnitř utrhne a tetelí, třepetá jako skřivan nad poli.. Maličký dárek v podobě kousíčku domova, maličká vzpomínka na štěstí, které, když prožívám, se vůbec štěstím nejeví..a přece se jím časem stává. Nejlíp se jim ale daří stejně jen bez konfrontace se skutečností. Minulost kontra dnes. Stejná místa a přece ne…

    Mám doma ve skříni starý, bavlněný puntíčkový šátek. Tmavě červený.

    Je starý, jak já sama… možná o malinko míň… dávala mi ho babička vždycky kolem hlavy, když mne bolívaly uši, nebo foukalo z polí a já s ní šla po staré silnici, co tehdy spravovali ještě chlápci, kterejm se říkalo cestáři

    Ten šátek mi babička půjčovala, žadonila jsem o něj, svůj jsem odmítala.. Byl její.

    Je to tolik neskutečnejch let! A já ho dodnes nevyhodila, nikomu nedala.. .starej, skoro už průsvitnej, tenoučkej šátek z červený bavlny.

    Je v něm stále ta stará vůně.. Vůně modrýho nebe a větru, kterej se proháněl po dvoře mezi šňůrou na prádlo, vůně mýdla z jelenem, vůně léta, prádelníku s bílým povlečením, s ručně vyšívanými kanýry, vůně dešťový vody, který babička říkávala dešťovka a myla nám v ní vlasy a kterou sbírala z okapů do sudů, který byly pod těmi okapy, jakoby odjakživa, přistavený.

    Je to všechno jak pohádky z říše, kterou už dnes nikdo nezná, jsou ale zas jiný pohádky, tak trochu bláznivý, praštěný. Ale vše je podle mne jak má být.. vzpomínky jiné, budou zas vzpomínkami na domov našich dětí, našich vnuků, pravnuků.. Vše je v pohybu, doba je jinak krásná a tak by se dalo vše ještě více rozprostřít a hledat další a další významy slov můj domov..

    Pro mne je to pocit, bezpečí, hrdost, že někam patřím, pevný ukotvení, a je jedno, kde se žiji.. V tom to není.

    Sama cítím a vím, že bych mohla žít i jinde, vzdálena tisíce kilometru od dnešní doby, od prostředí, ve kterém jsem vyrůstala…kde žiji nyní…A byl to domov? Je to domov? Může být mým domovem nové místo, nový dům, jiný město, jiný světadíl..?

    Ano, pro mne určitě ano…tam kde se rozhodnu, že chci být, nebo z nějakých důvodu se nyní nacházím. To spojení s mými blízkými, s mými vzpomínkami, s místy, kde protékal tok mého žití, je nesmazatelný, věčný. Je to o lásce?

    Takže?

    Takže jsem opět na počátku…ztrácím se v pojmech.. v pocitech dojetí o zvláštní blízkosti něčeho, co by mi mohlo býti po jistou dobu, z nejrůznějších důvodů odepřeno…

    Domov.

    Tak jak je to?

    Stačí mít svůj pelíšek, mít kam jít, mít kam se vracet,…samota nebo blízkost někoho koho do svýho prostoru pouštím ráda a dobrovolně, protože je mi s ním dobře, těšení na někoho, na něco, chránit si ten maličký kousek země, který jsem uhájila sama sobě a i tak trochu pro ty druhé, kteří jsou mou inspirací, radostí, těšením, bezpečným kouskem na malém prostoru, kde není prostor pro strach zvenčí a kde je mi především dobře.

    Jsem povahou stále tápající, nadšenou pro vše nové, přesto i tak nějak konzervativní, vím o svých stále tepajících touhách, které se nikdy nenaplní, o smutku pro vše odcházející…

    Definitivní poznání a odpověď nemám vlastně dosud na nic, co se děje v mém životě.

    Sklouzl mi pohled z klávesnice na knihovnu, kde se už roky nic nemění. Snad jen sem tam, nějaká kniha přibude. Před knihami je spousta maličkostí, kamínek z výletu od dětí, kýčovitá vázička, za pár šestek, maličká krabička z nevkusnou malůvkou Radhoště….desítky maličkých střípků, dárečky maličkých, z cest a přesto, že utekla spousta let… jsou nedílnou součástí domova mého.

    A vzdát se jich ve prospěch estetična? Naopak, jsou pro mne tím nejmilejším, slyším v nich dodnes, radost a lásku, která zůstává součástí domova ve mně… což se občas, když utírám prach, bez jistého dojetí nemine.

    Takže? Za mnou je plýtvání slovy a konkrétní odpověď nikde.

    Omlouvám se.

    (Peggy)

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

  • CO JE PRO MĚ MŮJ DOMOV?/ 2

    Domov?
    Budovali jsme si ho sami pomalu, pomaloučku, pro nás dva a těšili jsme se, že nás v něm bude víc… a pak jsme v něm byli po delších peripetiích tři. Přeletělo čtyřicet let a jsme zase dva (ta třetí se ráda vrací, ale už ze svého „doma“).

    Letos v létě jsme dokončili opravy a úpravy našeho bydlení: tu jsme něco vyměnili, tam jsme se něčeho zbavili, toto jsme vylepšili…Přijeli „mladí“. Dcera chválí, ale vidím, že tak nějak „z povinnosti“ a najednou: “Mami, to už ale není můj domov. Je to jiný.“ Všechno se ve mně zastavilo. Já jí sebrala domov?! To jsem nečekala. Pak jsme ale začali vzpomínat, třeba na to, jak jsme měly obě angínu, braly stejná antibiotika – ve stejnou dobu, marodily jsme si v manželské posteli, táta se odstěhoval do dětského pokoje a další vzpomínky se vybavovaly…

    No a jak to dopadlo? „Mami, je to tu pořád super, líp bych to nezařídila. Máte vkus – celá já.“ (Potvora jedna!)

    Tedy domov? Pro mě jednoznačně mí milí a pěkně u nás doma.

    (Emma)
    ____________________________________________

    Co je pro nás domov?
    Pořád nad tím dumám a pro mne osobně jsou to lidi, co mám ráda. A nejsou to jen moji nejbližší, ale i sousedi, básníci, hudebníci, spisovatelé, prodavači na trhu, kam chodím nakupovat a všichni mluví tou řečí, češtinou, která je pro mne ta nejhezčí na světě.
    Také jsou to hroby mých rodičů a všech předků a taky těch, kteří dokázali dát život za naši zemi. Pane jo,  jak to napsat a nebýt patetická.

    Anglicky moc neumím a nezní mi nijak zvlášť, německy se docela domluvím a třeba ve Vídni, kterou mám skoro tak ráda jako Prahu, se  cítím bezvadně. Mám ráda kopce, přestože jsem z Hané, ale můj manžel byl horolezec a  trochu jsme cestovali po Evropě a Alpy jsou úžasné .No a pak jsem se vraceli zpět do naší kotlinky (stačilo být již na Slovensku, nějak si nemůžu zvyknout, že už to není doma) a vždy jsem měla ten zvláštní pocit, ano sem patřím a  napadal  mne začátek básně od J. Seiferta -viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu…

    A tak to mám já, svoje děti a vnuky se snažím vychovávat k úctě k naší zemi, k její historii, tak jak to učili rodiče mě. Je to docela přirozené a nemyslím si, že jsme horší než jiné národy, ale jsme sví, ale tak by to mělo být, právě ta různorodost je to, proč rádi cestujeme a poznáváme jiné kraje a zvyky.

    Je Evropě jedna země, kde bych mohlá žít, kdyby to tady nevyšlo, a tou je Švýcarsko.

    Zdravím od úpatí našeho hanáckého kopce Kosíře.

    (Levandule)

  • Novinky.cz napsaly o novince MDMS

    Každá zmínka v médiích o nové knize  je moc vítaná. Následující článek vyšel dneska a poslala mi na něj odkaz jedna známá. Pochopitelně je to milé, protože nakladatelský Robinson, jako já, nemá desetitisíce na reklamu. A platí se za každé vystavení, umístění do pyramid, vyvěšení plakátů s upozorněním na novinku, které si musíte sami vyrobit. V záplavě na předvánočním knižním trhu vaši knihu týden po vydání v obchodech zašoupnou do regálu a pokud se lidi v knihkupectví na titul nezeptají, nemají šanci knihu sami najít.
    Kdybyste někdy někde nějakou zmínku o knize MŮJ DOMOV – MŮJ SVĚT, případně o mé další nové,  knížce Povídání na psí stráni našli, buďte tak laskavi a dejte mi vědět. Nikoliv kvůli tomu, že bych byl takový samožer, abych si ty články předčítal před spaním, ale mohou posloužit jako doporučení pro další čtenáře.

    Tak tedy Novinky.cz, autor dr. František Cinger:

    Z POŘÍČÍ NAD SÁZAVOU DO CELÉHO SVĚTA
    Můj domov – můj svět je název první části třídílného počinu publicisty, básníka a textaře Jana Krůty, rodáka z Poříčí nad Sázavou.

    Veden smutkem, že nezažil dějepisáře, který by ho zaujal, i myšlenkou britského muzikanta Scotta Andersona, který došel k názoru, že pravdivé dějiny života jsou dějinami okamžiků, vydal se na nelehkou badatelskou cestu do dávné minulosti svého rodiště. A připomíná také důležitá jména světců a králů, ale i drobných knížat a lidí z málo známých rodů.

    Inspirací mu je pohled z pracovny na poříčský románský kostel sv. Petra z přelomu 11. a 12. století i pátrání po minulosti rodu Benešoviců, jehož členové, bratři Tobiáš a Beneš, poté, co vyhořel v Benešově v roce 1294 hrad, se pustili do výstavby nového sídla v Konopišti.

    Je toho hodně, co by si zasluhovalo pozornost. A co ve změti všech možných událostí skoro zaniklo. Třeba znalost chvíle z 11. století, kdy jistý ovčák z vesnice v jihozápadní Francii zapomněl v jeskyni sýr a objevil tak rokfór, sýr plísňový. Nebo že na Islandu už v roce 930 vznikl první parlament.

    V příštích dvou letech by měly vyjít další dva díly věnované dějům v 16. až 19. století a nato pestrá kronika století dvacátého.

     

  • Můj ješitník… :-)

    Co bych to byl za chlapa, autora a nakladatele, abych se nepochlubil… 🙂
    Benešovský deník z mého okresního města si všiml…

    Spisovatel Jan Krůta vydal první díl trilogie

    Poříčí nad Sázavou – Ke stému výročí ČSR vydal vlastním nákladem spisovatel Jan Krůta z Poříčí nad Sázavou první díl obsažné knižní trilogie Můj domov – můj svět.

    26.10.2017

    Spisovatel Jan Krůta.

    Spisovatel Jan Krůta

    Celkově už třicátá kniha spisovatele, publicisty, textaře a scénáristy přináší unikátní přehled světové, české a především regionální historie a to století po století a rok po roce.
    Faktografie je doplněná autorskými eseji, úvahami, fejetony a glosami. „Jedná se o rukověť pro lidi, kteří stejně jako já neměli štěstí na dobré učitele dějepisu,“ vysvětlil spisovatel v redakci Benešovského deníku.

    Populárně naučná kniha srozumitelně a seriozně, s lehkostí posunuje čtenáře minulostí bez obvyklých klišé. Styl psaní je přímočarý nepřikrášlený obrozeneckou vzletností a je doplněn autentickými a méně známými i zcela neznámými citacemi.

    Zajímavý pohled autora na historii se samozřejmě promítl také do jeho nové trilogie. „Dějepis mi vždycky připomínal školní výlet na výstavu korunovačních klenotů: Postupujte ve dvojicích, nemluvte, nedotýkejte se, jen koukejte! Ale dějinami jsem ať chci, či nechci, přece i já! Vždycky jsem se do nich chtěl motat. Namočit prst a olíznout ho. Ochutnat! Jaký si to udělám…“ líčí autor, který loni oslavil sedmdesátiny s tím, že se snažil čtenáře provázet čtenáře nikoliv minulostí, ale současností našich předků.

    „A když oni jsou předci, my jsme zákonitě jejich zadky a musíme je následovat. Zkuste tedy po mně udělat čelem vzad a z té zdánlivě kypící současnosti jít dopředu dozadu. Ukončete nástup, dveře se otvírají!,“ dodal se svým typickým smyslem pro humor.

    První díl trilogie, který vyšel v tento měsíc, tedy v říjnu, zavádí čtenáře do období od začátku letopočtu do roku 1500. Následující část věnuje Jan Krůta 16. až 19. století a jeho vydání plánuje na příští rok. Závěrečný díl trilogie by měl vyjít v roce 2019 a celý se bude věnovat 20. století.

    Jan Krůta se narodil v Benešově v roce 1946. Vystudoval český jazyk a tělesnou výchovu na PedF UK. Jako učitel pracoval v Týnci nad Sázavou, v roce 1971 se stal redaktorem časopisu Sedmička pionýrů a hned následující rok zakotvil na celou dekádu v redaktorském týmu Mladého světa. Je nejen novinářem, ale také spisovatelem, scénáristou a textařem. Napsal více než 1200 písňových textů. Žije v Poříčí nad Sázavou.

    Zdroj: https://benesovsky.denik.cz/kultura_region/spisovatel-jan-kruta-vydal-prvni-dil-trilogie-20171026.html

  • CO JE MŮJ DOMOV/1

    Dostal jsem od kamaráda příspěvek do ankety o domově. Nechce se podepisovat.
    Vložím to já:
    “Domov? Můj otlučený hrnek na kafe. Jsem v tom trapný. Jsem na tom hrnku skoro závislý. V ničem jiném mi kafe nechutná.

    Jdu z práce a těším se, jak malý. Kafe v mém hrnku, nohy na stole a Dr. House v telce. Výplach hlavy. A tahle půlhodinka je pro mě to, co pro jiné celé království…”

    ________________________________________
    A domov pro mě? V životě jsem domov párkrát měnil. Kdysi jsem si myslel, že domov je jen jeden. Každá změna byla hodně těžká. Ale ten můj už hodně let poslední? Vložím můj výhled z okna. Asi i tenhle výhled je můj domov…

    A co je pojem DOMOV pro Vás?

    Neříkejte, že si o tom někdy v životě nezapřemýšlíte…

  • Co je můj domov?

    Při jedné cestě jsem na ošuntělé zdi v areálu velkého rockového festivalu v Readingu uviděl nápis, který mi utkvěl v hlavě: WORDS DOESN’T MEAN ANYTHING TODAY. V poslední době mi ale čím dál víc v hlavě naskakuje. Slova dneska nic neznamenají.


    V téhle gumové době, kdy i prostá slova ztrácejí svůj smysl a vystihuje je reklama na pneumatiky s dovádivě nastartovanou dívkou slibující, že “Máme gumy na všechny velikosti”, jsme všichni nutně flexibilní a zase už přizpůsobiví, až to řve oknem do noci.

    Jsme otevření světu a v mapě na záchodových dveřích vyhlížíme místa, kde jsme ještě nebyli.

    V téhle době na všechny velikosti si někdy neuvědomujeme, že ztrácíme svůj domov. Nenapadlo vás to taky někdy?

    Můj táta znal všechny ptáčky, všechno zelené kolem sebe. Dovedl vidět za oknem sýkorku koňadru a hejla a chocholouše a jiřičku, šel lesem a přinášel plný košík pojmenovaných stobarevných hub.

    Já vidím ptáky, houby, strom.

    Co je vlastně můj domov? Jak vypadá? Kam až sahá?  Je to byt? Dům? Garáž? Knížky po babičce? Zahrada? Maminka? Žena? Rodinné album? Děti? Psi? Kočky? Útulno v obýváku?

    Nerad se vtírám, promiňte. Ale moc rád bych Vás požádal o radu: Prosím Vás, pomozte mi!

    CO JE VÁŠ DOMOV?

    Napište mi! Pošlete mi fotku toho, co je pro Vás Váš domov?

    Pojďte si říct, co je pro nás v gumové době negumové, o čem můžete říct: TO JE MŮJ DOMOV…

    (Samozřejmě se podepište nebo nepodepisujte, pište sem na web do komentářů nebo na mail jan.kruta@seznam.cz .)

  • Když tedy jinak nedáte…

    Milí přátelé, když tedy jinak nedáte / 🙂 /, a Vy jste mě svými lajky potěšili, potěším i já Vás a dám ještě další ukázku krasořečnění pro děti. 🙂
    Ale teď vážně. Ono je svěřování dětí displeyům asi opravdu rozšířenou záležitostí. Nedávno jsem si poslechl v rádiu slova pana doktora Radkina Honzáka:
    „Já jsem byl teď na dovolené, tam byly krásné dvě holčičky, 2 a 4 roky, a aby posnídaly, tak každá měla před sebou tablet a tam běžely nějaké obrázky… Tohle je hrob veškeré společnosti jako sítě lidí.“

    Jak skoro totožný postřeh s tím, co jsem psal o něco níže:

    “MILÍ KAMARÁDI, PŘÁTELÉ, LIDI INTELIGENTNÍ I VY, KTERÝM NEBYLO DÁNO,

    čtete doma dětem? Před spaním, po spaní, před jídlem, po jídle?
    Nedávno na dovolené, kde byla spousta předškoláků, jsem viděl věc nevídanou: Při snídani, při obědě, při večeři před spoustou dětí na stole opřený tablet, či mobil a zatímco maminka cpe dítě jako husu, na displeji běží pohádka. Dítě vyvalené oči a jen otvírá pusu a čučí na displej. Papej, náš Otesánku! Hergot koukej hamat, neřvi a čum na pohádku!

    A k tomuhle problému dám úryvky z nové knížky POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI:

     

    Televizní babička
    Já bych radši s mámou, tátou
    obyčejnou písničku,
    než mít každé odpoledne
    televizní babičku.

    Babička je v obrazovce
    televizní pohádky,
    já bych se rád třeba mazlil
    se živými koťátky.

    Proč jsem rád, když jsme všichni doma
    Nakreslil jsem si na židle,
    na spodní strany sedátek
    červeným fixem hlavy koťátek.

    A když si spolu hrajeme
    a táta není doma z práce,
    koťátko jeho židle pláče.

    Tak proto jsem rád,
    když jsme všichni doma.
    ___________________________________

    Jan Krůta: POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI
    Ilustrace: Vlasta Baránková

    Kdybyste knížku chtěli jako vánoční dárek se slevou a s podpisem a věnováním autora,
    napište na jan.kruta@seznam.cz.
    Knihu Vám pošleme na dobírku.

     

     

     

  • OCHUTNÁVKA POVÍDÁNÍ (na psí stráni)

    Abyste věděli, že moje nová malá knížka není jen pro pejskaře,
    přináším ochutnávku z dílu
    Nápis na vrátka: Zvířátka
    ________________
    Když si pejsek s kočkou hrají na doktora

    Když si pejsek hraje na doktora,
    léčí kočičku.
    Řekne jí: Co vás trápí, paní?
    Nejde vám spaní?
    Bolí vás ouško?
    A tak si hrají na pana doktora,
    ale ouško je bolavá potvora.
    Pan doktor má ale zlaté pacičky,
    za chvíli je zdravé ouško naší kočičky.
    ______________________________________________
    To byla básnička, kterou si můžete číst s dětmi dohromady. Vzpomínku na vlastní hry na doktora si raději necháme pro sebe.
    (O tom mám jiné básničky.) 
    ______________________________________________
    Kdybyste chtěli moji novou čtecí potravu POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI s krásnými (krásně nepohyblivými) obrázky světově uznávaní paní ilustrátorky Vlasty Baránkové a napíšete mi, že byste dětem aspoň sem tam něco přečetli, knížku vám pošlu se slevou a s osobním věnováním!

    Jestli se zhroutíte, že je drahá (v obchodech 180 Kč), souhlasím s Vámi. Ale když si uvědomíte, že z ceny v obchodě si distributor pro sebe ponechá 50-60%, tak mi snad uvěříte, že autoři někdy úplně a někdy částečně utřou nos. A když tu knížku vydávám, já nakladatelský Robinson sám, berte tu knížku prostě jako můj Vámi jen symbolicky zaplacený dárek.

    Ale ani autor, ani nakladatel nefňukají, protože jsou na větvi z toho, kolik rodin si knížku objednává a kolik rodin doma dětem čte!

    Takže ode dneška budu dávat ukázky, abych navnadil i Vás.

    Pokud byste si u mě knížku s věnováním a se slevou chtěli na dobírku objednat, napište  na můj mail jan.kruta@seznam.cz své jméno a adresu a knížka k Vám dorazí.

  • Povídání na psí stráni

    MILÍ KAMARÁDI, PŘÁTELÉ, LIDI INTELIGENTNÍ I VY, KTERÝM NEBYLO DÁNO,
     čtete doma dětem? Před spaním, po spaní, před jídlem, po jídle?
    Nedávno na dovolené, kde byla spousta předškoláků, jsem viděl věc nevídanou: Při snídani, při obědě, při večeři před
     spoustou dětí na stole opřený tablet, či mobil a zatímco maminka cpe dítě jako husu, na displeji běží pohádka. Dítě vyvalené oči a jen otvírá pusu a čučí na displej. Papej, náš Otesánku! Hergot koukej hamat, neřvi a čum na pohádku!
     
    Ale nevidím to úplně černě. V některých rodinách se čte. A u vás?
     
    Kdybyste chtěli moji novou čtecí potravu POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI s krásnými (krásně nepohyblivými) obrázky světově uznávaní paní ilustrátorky Vlasty Baránkové a napíšete mi, že byste dětem aspoň sem tam něco přečetli, knížku vám pošlu se slevou a s osobním věnováním!
     
    Jestli se zhroutíte, že je drahá (v obchodech 180 Kč), souhlasím s Vámi. Ale když si uvědomíte, že z ceny v obchodě si distributor pro sebe ponechá 50-60%, tak mi snad uvěříte, že autoři někdy úplně a někdy částečně utřou nos. A když tu knížku vydávám, já nakladatelský Robinson sám, berte tu knížku prostě jako můj Vámi jen symbolicky zaplacený dárek.
     
    Ale ani autor, ani nakladatel nefňukají, protože jsou na větvi z toho, kolik rodin si knížku objednává a kolik rodin doma dětem čte! 🙂
     
    Takže ode dneška budu dávat ukázky, abych navnadil i Vás.
     
    Pokud byste si u mě knížku s věnováním a se slevou chtěli na dobírku objednat, napište na můj mail jan.kruta@seznam.cz své jméno a adresu a knížka k Vám dorazí.
  • Teprve s pivem je žízeň krásná



                         “Dobré pivo, ženy hezké, to jsou dary země české…”
                         “Kde pivovar, tam netřeba pekaře…”
    “Pijme pivo, dokud žijem – po smrti se nenapijem.”


    Co všeobecně tušíme o historii piva?  Nic… pivo tu přece muselo být odjakživa… J

    Roku 1913 český archeolog Bedřich Hrozný zveřejnil studii o pěstování obilí a vaření piva u starých Babyloňanů, Assyřanů, Akkadů a Sumerů (4 000-2 000 let př. n. l.). takže zvrátil před tím platné důkazy o prvním pivu u starých Egypťanů. Opět důkaz, že nikdy nikdo nemůže s jistotou říci, že on je definitvně u pravých kořenů nějaké historické pravdy. Tajemství historie jsou nekonečná. A tak je to i s historií nápoje tak samozřejmého, jako je v našich končinách pivo…
    Ale zůstaňme raději jen na našem území.

    Kvašené nápoje z obilí si uměli připravovat už keltští Bojové na našem území, ale i první Slované.
    993– byl založen nejstarší pivovar v Břevnovském klášteře
    1088– vaření piva dokládá listina českého panovníka Vratislava II., který vyšehradské kapitule přidělil desátek chmele pro vaření piva.
    12. století– právo vařit pivo má kdokoliv, pivo se vařilo v domácnostech, používalo se často i při vaření jídel
    13. století- královská města dostávala od panovníka právo várečné, velký význam má rozvoj  sladovnických cechů (kolik piva z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontroluje se jeho kvalita, i to, zda pivo vaří jen vyučený sládek.
    14.-15. století– měšťané sdružují finance a staví městské pivovary, dále existovaly i šlechtické a klášterní pivovary
    18. století– český sládek František Ondřej Poupě navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, apeloval na používání ječného sladu a upravil dávkování chmele. Na sklonku života založil v Brně pravděpodoboně první pivovarskou školu v Evropě.
    1842- založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešní Prazdroj)

    Češi pijí pivo vždy a všude. Drží se v množství vypitého piva na předních místech ve světě. Nejvíce se ho vypilo v roce 2005, kdy se vypilo 163,5 piva na hlavu. Odhaduje se, že asi 20% z celkového množství vypijí v Čechách zahraniční návštěvníci. Po roce 1989 velmi vzrostla nabídka různých druhů piva, právě i díky velkému počtu nových malých pivovarů.

    “Nemůžete být skutečným státem, pokud nemáte vlastní pivo a vlastní aerolinky. Pomůže ještě, když máte  vlastní fotbalový tým nebo nějaký jaderný zbraně, ale přinejmenším to pivo byste prostě měli mít”
    , zauvažoval možná po nějaké půllitru kytarový mág a rocker Frank Zappa (1940-1993)
    Ale vraťme se domů, do naší historie.
    Fr. Jaromír Rubeš (1814-1853), právník, básník, prozaik, dramatik a autor obrozeneckých deklamovánek si zadeklamoval:
    V pivě život života,
    v něm se topí strast i trampota,
    jím se krutá žízeň mile hasí,
    jím se život pustý krásí,
    mudrců v něm leží kámen,
    blaha počátek i Ámen.”

    A historie o století bližší:
    “Po pivu se teprve člověk cítí, jak by se měl cítit před pivem.”
    (spisovatel Jan Procházka 1929-1971)

    Zatímco množství vypitého piva  klesá, spotřeba vína je na vzestupu.  Je to jen módní diktát nebo stabilní trend? Přestaňme věštit.
    Horko je stejně krásné ve stinné hospůdce jako vinném sklípku…

    A nakonec německé pivní moudrosti:
    “Pivo po víně – jedině pro svině.
    Víno po pivu – hodno obdivu!”

    “Ve víně je pravda, v pivu je síla a ve vodě jsou bakterie…”

    (Z knihy J. Krůty “Můj domov – můj svět”,
    vyjde v říjnu 2017)

     

Nejnovější Literární dokořán

  • Miláčku, ptáčku

    Miláčku, ptáčku,
    co mi dáš na památku?

    Dám ti trochu svého zmatku,
    trochu své samoty,
    vteřinu JÁ + TY.

    Miláčku, ptáčku.
    co mi dáš k Ježíšku?

    Dám ti dárek od Ježíška na křížku,
    trochu své opuštěné touhy
    pro noci dlouhý, dlouhý, dlouhý…

     

     

  • LÍBÍŠ SE MI

    Stromy jsou zas ostříhaný na ježka
    a celý den docela fest pršelo,
    tys mi řekla, abych počkal do dneška
    a myslel víc na duši, než na tělo.

    Jenže, děvče, mně už bylo akorát
    před pár jary, před pár Vánocemi,
    sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
    prostě říkám postý, líbíš se mi.

    Stromy jsou zas jak ježatí pankáči,
    slunce na copánkách mraků visí,
    tys mi řekla, tohleto mi nestačí,
    namáhej si trochu makovici.

    Jenže, děvče, mně už bylo akorát
    před pár jary, před pár Vánocemi,
    sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
    říkám postoprvé, líbíš se mi.

    A co s duší, když nám náhle zahřmělo,
    když se sneslo požehnání z nebe?
    Tělo se do těla něžně opřelo,
    ochutnej mě, já ochutnám tebe.

  • Co budeš dělat, až tu nebudu

    Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
    Nabalíš někde náhradního snílka – pobudu?
    Sváže tě pouty citu
    byznysmen či fitkáč z bakelitu?

    Já budu bludný kámen
    na každém tvém rozcestí
    a cesta ke čtyřlístku
    pro štěstí.

    Já budu zlatá muška, ano, ano,
    budu ti bzučet marné rady do uší,
    pak někdo přijde – plác – vymalováno –
    a moje duše kluše nebem k Venuši.

    Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
    Pij si a tancuj, lež ve vaně s pěnou,
    já budu stránkou ve tvém bloku pokreslenou
    a rtěnkou tvého Osudu.

  • |Jsme obnošený kabáty

  • |Up a pan Pes/ Up a pan Rybník

  • |Proč mám rád pejska

  • |Jablíčka

  • |Jabko na doma

Nejkomentovanější za poslední dva týdny