Nejnovější

  • Blbost nezná mezí

    Paní učitelka jedné školy mi přeposlala následující výzvu. Přišla z firmy Heizel Group-Europapier. Když je to pošta z hajzlgrúp, jsme rychle v obraze.
    Gratuluji reklamní agentuře k jistě dobrému honoráři za dobře vykonanou práci. Být majitelem hajzl grúp, sáhnu k rychlým a účinným prostředkům, jak tuto reklamku vyzmizíkovat ze své výplatní listiny.
    Do školy tedy přišla tato výzva:
    __________________________________________
    Vyhlašujeme 1. ročník soutěže.
    POSTAV SI Z ROLKY … A VYHRAJ
    Výrobek z rolky toaletního papíru.

    Vyhlašujeme tuto soutěž pro mateřské školy a základní školy.

    Podmínky soutěže:
    1. využití nejméně 5ks rolek toaletního papíru pro výrobu výrobku
    2. na výrobu je akceptován pouze papír
    3. pro spojení lze využít lepidlo či spony do sešívačky či kancelářské sponky
    4. soutěž je určena pro kolektivy
    5. jednotlivé výtvory označte jmény nebo názvem kolektivu, kontaktní adresou, telefonním číslem , e-mailem

    Kraslice zasílejte nejpozději do 11. června 2017 na adresu:
    Europapier – Bohemia, spol s r. o.cena pro kolektivy:
    Každý účastník (škola nebo školka) získává zdarma konzultaci s naším specialistou na hygienu, který poradí, jak zlepšit hygienu a zároveň ušetřit.
    1.cena – 80 ks toaletního papíru

    Zaslané výtvarné práce nebudou vráceny autorům.
    Další dotazy Vám sdělíme na telefonu…
    ______________________________________________

    Přepsáno i s chybami a významnou stylistickou ochablostí (zvláště vydařené – “Další dotazy Vám sdělíme po telefonu…). Velkorysost první ceny 80 rolek toaletního papíru a konzultace odborníka, jak hospodárně zacházet s toaletním papírem je také jistě pozoruhodná!To, co mě ale hodně zaujalo, je tajenka vyhlášení  soutěže – tedy slovo KRASLICE. Ta “výtvarná díla” z hajzlpapíru mají být kraslice???
    Geniálně vymyšleno a geniálně vyhlášeno.  Není co dodat.

    Zabývat se reklamou na toaletní papír jistě není práce výsostně povznášející. Ale jak nám říkal náš pan učitel – chytrému napověz a hloupého kopni.Milí profesionálové v oblasti komunikace, milí copyrightři, nechci pátrat po autorech tohoto roztomilého dílka rozesílaného po školách. To se Vám skutečně povedlo! Děláte výrobcům toho velmi užitečného papírenského sortimentu službu skutečně medvědí. A když už jsme u zvířátek, jako ilustraci přikládám ukázku z knihy, která mi přistála na internetu o několik dní dříve z úplně jiné strany.

    (Ale také podobně výživná.)

    Abychom jen tak neodcházeli od medvídků, přikládám z níže uvedené knihy Kdo to je, kdo to je, kdo ten záchod blokuje ještě
    báseň s medvídkem z přiložené básnické sbírky:  “Představte si tygříka, jak si tiskne pindíka/ Vidíte ho stydlínka?!/Naopak pro medvídka čůrání je přehlídka/Na závody v čůrání má obrovské nadání”.
    Není nad sexuální a vylučovací osvětu.

    Jan Jazzík Krůta
    (www. brejle.net)

  • UŽ S TOU INVENTUROU DÁM DOOPRAVDY POKOJ /3

    Do třetice všeho dobrého nebo špatného?

    Dobrého proto, že se mi pod inventurami i jinak ozvala spousta kamarádů, přátel, dobrých známých a žádný nepřítel a žádný špatný známý. Přitom šlo vlastně o můj samožer, za který jsem se snažil průběžně omlouvat.

    Špatného proto… A proč by špatného? Koncem roku si pro sebe vždycky píšu takový vlastní dějepis. Horko těžko si listuji hlavou, abych si vzpomněl, co bylo v lednu, v únoru… Všechno to neuvěřitelně dávno.

    Proboha, vzpomínám, jak děda říkal: Ještě jedny fialky bych rád viděl… Ještě jednou do švestek. No, a pak jednou ty švestky už nevyšly. A šup sem, šup tam, najednou jsem skoro v jeho věku! Je to vůbec možný?

    Tak k věci… Co je ještě tentoroční doklad, že jsem žil? Že jsem ještě definitivně nezblbnul?
    Z těch větších prací: Texty na CD O lásce H.Zagorové a na CD Dalibora Jandy. Rozdělaných věcí je spousta. Momentálně texty k muzikálu Robinson Crusoe… Ale o věcech, které budou, nemluvím. Teď o tom, co už se narodilo.

    Potěšily mě tři dvojCD v Supraphonu (Supraphonline.cz – stahování dovoleno). Do toho prvního jsem si vybral víc než čtyři desítky písniček, které skoro nikdo nezná. Většinou nějak prošuměly, některé ani nevyšly a jen málo z nich se stalo hity.

    Album jsem nazval Křísničky. Na některé z nich jsem skoro zapomněl i já. A zabte mě – některé z nich se mi opravdu líbí a pyšním se těmi, kteří k nim dělali hudbu, respektive ještě častěji, já jsem k jejich hudbě dělal text a pochopitelně i interprety, kteří na tom dvojCD zpívají.

    Jsou to jména lidí, jichž jsem si vždycky vážil a i když je to velmi pestrý soubor celkem náhodně seřazených písniček, jména účastníků toho tichého mejdanu jsou vzácná: Hana Hegerová, Hana Zagorová, Helena Vondráčková, Michal David, Karel Černoch, Pavel Bobek, Zdeněk Merta, Radim Hladík, Pavol Hammel, Michal Prokop, Ota Petřina, Petr Malásek, Jitka Molavcová, Radek Tomášek, Václav Neckář, Daniel Dobiáš, Heidi, Ivo Pavlík, Luboš Pospíšil, Jan Spálený, Láďa Křížek, Jiří Zmožek, Karel Zich, Iveta Bartošová, Láďa Štaidl, Karel Vágner, Standa Hložek a Petr Kotvald, Michal Penk, Robert Slezák a omlouvám se těm, na které jsem teď pozapomněl.

    Další dvě dvojCD si vybrali redaktoři Supraphonu a aspoň mně jsou i tyhle písničky moc milým připomenutím, že “starý desky jsou hezký”, a že “starý desky nepatří do popelnice”.

    Zajímavost asi docela je, že na těchhle výběrech není ani jedna ze stovky písniček, které jsem napsal na hudbu mého největšího písničkového spolubojovníka – Dalibora Jandy. Naše písničky běžně vycházejí v Daliborově vydavatelství Hurikán a jsou běžně v prodeji. Supraphonská várka jsou prostě labužnické chuťovky, které těžko jinde seženou. (Já vím, že nad některými možná sprásknete rukama. Ale jsou to takové “sebrané spisy”, ze kterých si díky digitálnímu seznamu můžete vybrat ty chuťovky, které chutnají právě jen vám.)
    A protože vždycky něco z těch vydaných textů otiskuji, vyberu v podstatě namátkou, doufám, že nikoho ze jmenovaných neurazím, že jsem nevybral ukázku právě z jeho spolupráce…
    _____________________________________

    Mládí

    Morenu vhodí do proudu a vracejí se s létem,
    lípa se posté vzepne do mraků,
    zas noví milenci jdou naproti svým dětem
    a stará tráva hoří od vlaku.

    Zas přijdou jarní prosluněné podvečery,
    ty, kdy je vidět dvakrát daleko,
    kdy mámy láskyplně trnou o své dcery,
    kdy prvně hraje letní kino za řekou…

    Můj bože, mládí…
    Kde je ta síla, hladkost, pnutí,
    co z toho, že teď vím o světě víc?
    Kdy ty jsi vyšlo z mého bytu do ulic,
    kde jsou ta rána, každé s novou chutí?

    Můj bože, mládí…
    Není mi líto, že jsme oba sami,
    že z domu víc už nevyženeš chlad,
    že stoupám vzhůru, vzhůru čelem vzad,
    že břehy mé jsou modré pomněnkami.

    Můj bože, mládí…
    Jsi tulák vagabund a kradeš,
    někdy mám chuť tě spráskat jako psa,
    někdy mám chuť tě spráskat jako psa,
    ty slizký jedovatý hade.

    Můj bože, mládí…
    Jak sněhuláci sochy bílé
    vyšli mí spolužáci z třídy do ulic,
    co z toho mám,
    že teď vím o světě víc,
    něco mi píšou, kam jsem dala brýle?

    Můj bože, mládí…

    (Hudba Zdeněk Merta, zpěv Hana Hegerová)
    _________________________________

    Sto modrých sluncí

    Dostali dekret na byt
    v Jižním městě,
    tři bílé místnosti
    v pátém patře.

    Tolik štěstí
    zčista jasna,
    tolik lásky
    po létech hádání.

    Každý budeme mít
    svůj vlastní pokoj,
    až si polezeme na nervy,
    prostě odejdem.

    Odejdem vedle
    do svého pokoje
    a budem koukat
    do jiných oken.

    Byl první večer
    v pátém patře,
    seděli na zemi,
    pili první víno.

    Tolik štěstí
    zčista jasna
    a tolik lásky
    po létech hádání.

    Pak vběhlo dítě
    z dětského pokoje,
    vedlo je k sobě
    modrýma rukama.

    V místnosti s postýlkou
    upsaná barvička
    a po zdech bílených
    sto modrých sluncí.

    Seřezali dítě
    jak malýho psíka.
    Na obojek půjde
    a z baráku nikam.

    Seřezali dítě,
    místo milování,
    do kbelíku smyjí
    slunce drsnou dlaní.

    Seřezali dítě
    místo milování,
    vymazali slunce
    z bleděmodrých dlaní.

    Vylili ho do kanálu
    před očima celý čtvrti,
    tak velcí proti dítěti,
    tak malí proti smrti.

    Dostali dekret na byt
    v Jižním městě,
    tři bílé místnosti
    v pátém patře.

    Tolik cizoty
    zčistajasna,
    tolik zoufalství
    po létech hádání.

    (Hudba a zpěv: Robert Slezák)
    ________________________________________
    …a na konec něco silvestrovsky nevážného…

    PRDELKA ROKU

    Ve vinárně U Sprosťáka
    dole v Praze – Michli,
    nosila ke stolu víno,
    my vždycky jen vzdychli.

    Měla krásný vpředu, vzadu,
    čím víc bylo deci,
    oči jsme k ní obraceli,
    vedli chlapský kecy.

    Krása je tam, kde ji vidíš,
    realitu neber,
    jsou krásnější naše baby
    nebo stádo zeber?

    (PRDELKA ROKU
    nosila džbánky vína,
    PRDELKA ROKU,
    v obtáhlých sexy džínách.

    PRDELKA ROKU,
    superstar přímo snová,
    PRDELKA ROKU,
    Miss a la TV Nova.)

    Další večer U Sprosťáka
    dole v Praze – Michli
    vítala nás naše kráska,
    zadek jako krychli.

    Že by za to mohlo víno?
    Včera byla misskou!
    Nebudem to dlouho řešit,
    zapijem to whiskou.

    Jeden panák, dva, tři, čtyři,
    zas je nám do skoku,
    vsaď kilo, pití nám nosí
    zas PRDELKA ROKU.

    (Hudba: Big Cyc, zpívá Petr Chudoba a kapela Svatý Petr)
    ___________________________________________
    A to je konec pohádky, milé děti.
    Podle skutečného příběhu
    napsal
    a Vánoce jako když vyšije
    přeje

    Jan Krůta

  • Moje pracovní inventura 2016/2

    Obálka č.1 knihy dopisy z TramtárieVždycky o Vánocích mě prapodivně nabudí pojem USEBRÁNÍ. Člověk by se o adventu měl usebrat… Viděl jsem někdy někoho takového? Byl jsem snad někdy v předvánočním čase usebraný? Hospody plné veselících se kolegů z práce, předvánoční párty, páteční večer plný jarobujné nálady v pražském Budoiru. Hlavně si to usebrání užít!Nevěřte tomu, že to kdysi bylo jiné. Naši dávnější předkové o Vánocích vyváděli jako smyslu zbavení a pohoršování nad vánočním veselím tu bylo taky odjakživa.
    Tím ale nechci tvrdit, že by si šlověk na tom pomyslném mezníku na rozhraní roků neměl sednout na zadek, zapálit si třeba svíčku, pustit krásnou muziku – a pokud neusne jak špalek – mohl by si zkusit udělat svoji tichou inventuru.
    Já si ji dělám právě teď. A proč s ní tedy otravuji veřejný prostor? Zvlášť teď, kdy je plný násilí, teroru a válečných křečí?
    Východisko z vnitřního zmatku vidím v tom, chránit si svou svobodnou hlavu, svůj mikroprostor, své nejbližší. Jenže v tuto chvíli je mým nejbližším jen můj pes Miki. A i když my spolu toho nakecáme spoustu pouze očima, jako se někdo soustředí čouděním cigára, já zase prsty na klávesnici. Nechci rušit a vypnout si můžete nejen televizi…

    Potom, co vyšlo v Albatrosu Čurumbum, připravil jsem k vydání další rukopis dětské knížky. Jenže ten byl měl vyjít v Albatrosu až v roce 2017. Vydávám svou šestadvacátou knížku Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie. Tentokrát ne pro děti. Pod mottem, že “všude na světě bolí ušlé nohy stejně” shrnuji příběhy, kde jsem já potkal svět,  kde jsem mu naběhl, kde svět potkal mě a kde mě dostal.
    Krásné ilustrace jsou od mladého nadaného Dana Špačka, krásná pečlivá grafika od jiného mladého a nadaného – Roberta Rytiny.
    Protože jsou Vánoce, uveřejním ukázky z mého pobytu v Oregonu. Kdysi dávno jsem tyhle vánoční zápisky uveřejnil i na svém webu a snad i na facebooku. Ale kdo by si to pamatoval… Tak jen úryvky.

    Předmluva:

    Odjíždíte, abyste se vrátili. Cestujete, ne, jako byste se dívali dalekohledem, ale jako byste se tajně dívali na sebe do zrcadla. Ne proto, abyste kousky času fotili, schovávali doma pod gaučem a obtěžovali tím své blízké. Ale abyste navštívili své nedoma, prošlápli jedny boty a vyprávěli sami sobě pod čelem. Nikoho nezajímáte tak, jako sami sebe…

     

    Veselé Vánočky
    Vybral jsem si od Ježíška dárek trochu dřív. Vyjel jsem do Tramtárie. A jsem tu.

    Krásné “osahávání” zeměkoule. Dlouho nezažité nepospíchání. Uprostřed noci mi paní na konci světa podala patřičné papíry a malá dodávka mě dodala kamsi na obrovské parkoviště. Kromě tisíce jiných tam stála krásná a úplně nová červená toyotka Yaris. Leccos úplně jinak než na mých dosavadních autech, leccos úplně jiné ve značení na silnicích, po půlnoci, v mlze, v neznámém obrovském městě, bez mapy a GPS najít kudy kam a vymotat se po dálnicích do správného směru na můj cíl. Nádherný pocit. Ta nejistota, neznámo. Pak po šedesáti km ve správném městě a hledání cesty do správného motelu. OK, jsem tady. Ahoj Tramtárie!

    Poslední kilometry jízdy mi moje CD hrálo s Cizí ženou v cizím pokoji. Ve tři ráno bez jakékoliv ženy v tom cizím pokoji praštím s třicetikilovým kufrem. Převrácený čas. Vůbec se mi nechce spát.  Vybaluji. Uléhám na neuvěřitelnou king size postel. Nádherné letiště pro tři až čtyři normální lidi. Nebo pro dva maxi Tramtáristy. Ta postel mě bude asi trápit myšlenkami na neuvěřitelné možnosti jejího využití… Zatím jsem umlácený a z koupelny se jen převaluji do toho king size hnízda neřestí.
    Dobré poledne, Praho, dobrou noc, Tramtárie!

    Trochu jsem se prospal, ale jen asi necelé čtyři hodiny.  Cítím se dost převálcovaně, ale asi už neusnu. Jdu na snídani. Nealko, čaj, kafe, samé sladké a ještě sladší  blbosti. Neskutečně barevné kornflejky, nedá se na ně dívat, natož je jíst…

    Co s prvním dnem. Než jsem odjel, koupil jsem jakýsi adaptér, který má fungovat po celém světě. Možná po celém světě funguje, ale v Tramtárii ani náhodou. Jsem namydlený. Nejde laptop, ani holicí strojek, ani nabíječka mobilu. Takže začnu tímhle malérem…

    Nacházím nejbližší turistické informace. Uvnitř sličné důchodkyně, jasné volunteers. Vrhají se na mě, ještě jsem za sebou ani nezavřel. Co si taky mají v tenhle čas v tomhle městě počít, než se vrhnout na jediného cizáka, který sem zabloudil? Ihned se mnou vyplňují jakýsi výzkum (co tu hledám, jak hodlám trávit čas, kolik na to mám peněz, co tu postrádám…). Snesly by mi modré z nebe. A z nebe to taky celé asi bylo.

    Proč? Po vysvětlení problému mi tři ženy věnují mapu, spoustu propagačních letáků o tom, že Tramtárie a speciálně tahle jejich, je nejkrásnější Tramtárií na světě a nasměrují mě do patřičného obchodu, kde mi s adaptéry zaručeně pomohou. Napadá mě, jak je člověk dokonalý stroj. Adaptuje se, aniž musí cokoliv zastrkovat do zásuvky… Už chci vypochodovat, když ta jedna sedmdesátiletá volunteerka s krásně upraveným účesem laškovně řekne: „A vesele vanocky!“

    Zůstanu jako opařený. Neudržím se smíchy. Rozesměje se taky na celé kolo a hýká se mnou jako patnáctiletá puberta. A tramtárijsky dodává: „Moje maminka byla totiž Skrživanek. Bety Skrživanek.“ Vycházím z domečku, kde sedmdesátileté dobrovolnice páchají zcela dobrovolně dobro. Sestupuji po schodech k autu, ale vznáším se. Bože, to je ono. To jsou ty okamžiky…

    Těsně před tím, než jsem odjel, jsme v divadle dělali konkurzy na obsazení muzikálu Kladivo na čarodějnice. Pro všechny uchazeče jsme měli připraveny i dvě nové písničky. Jednu pro ženskou a druhou pro mužskou roli. Ta křehoučká píseň, jejíž text jsem napsal pro lyrickou hrdinku představení a která po tři dny castingu zněla prázdným hledištěm a od té doby mi zní v hlavě při usínání i při v stávání, se jmenuje Skřivánek („Skřivánku,/zazpívej, / slunce-li za horou / vychází…“).

    Slunce nad Tramtárií dneska nějak nevyšlo. Ale blonďatá čupr dobrovolnice Skrž
    ivanek vyšla ze dveří a jednou provždy mi zamávala.

    Veselé Vánočky, Skrživanku!
    _________________________________

     

    Ilustrace DanMalý blbý psíček

    Vánoce za dveřmi. Nový rok před vrátky. Co dobrého jsme stačili nejen v tomhle roce, ale v životě udělat. Čas rozjímání, zvlášť, když tisíce kiometrů od domova.

    Jel jsem včera po dálnici. Provoz sice už trochu řídnul, ale pršelo a bylo nevlídno, že bys psa nevyhnal. Najednou auto přede mnou začalo prudce brzdit a smyk ho hodil přes oba pruhy. Já jsem ubrzdil, ale auto ve vedlejším pruhu ne. Zmuchlané plechy na Vánoce…

    Vyběhl jsem se z auta podívat, co se stalo. Po dálnici pomalu zmateně běhalo štěně. Paní s pomačkaným autem běhala za ním. Měla na hlavě červenou Santovskou čepici a dělala takové to rozpačité kša, kša…

    Ale pejsek se posadil na tu mokrou dálnici s hlavičkou na stranu a poslouchal paní, co říká. Ona jen nešťastně rozhodila ruce, vzala toho cizího psíka do náručí a rozbrečela se. Řidič, co neubrzdil a naboural do ní, jí otevřel dveře pomačkaného auta. Odklidil trosky svého nárazníku a na sedadlo jí položil svou vizitku. Ona sedla do auta a plačící zašeptala Hezké Vánoce. Pak nastartovala, srovnala auto s pomačkaným plechem a pomalu, životem pomačkaná s mokrým štěnětem na klíně, odjížděla.

    A těch pár lidí, co jsme zastavili, jsme na sebe kývli, jako že Veselé Vánoce a vyjeli jsme do tmavého a deštěm lesklého předvánočního večera.

    Ten večer jsme asi nikdo nevypravoval, že jsme nabourali. Tak nějak jsme všichni zachránili opuštěného malého psíka, kterého by normální člověk do takového počasí nevyhnal…

    _________________________

    Prázdné židle
    Jednadvacátého prosince večer mi moje bytná, které sám pro sebe říkám jako pravověrné obyvatelce Tramtárie Tram, ukazovala na plánu svého tramtárijského městečka, místa, kde stával jejich domeček, kde se koupávali, kde byla bažina a kde napájeli krávy. Bývalo to prý takové neuspořádané předměstí. Dneska tam stojí uspořádané obří strohé krabice logistických centrál velkoobchodů jako všude jinde při výpadovkách.

    Nudil jsem se při tom a asi jsem to nedokázal zakrýt.

    Celý následující den Tram nebyla. Její místo na parkovišti před domem zelo. Ostatní nájemníci z mého privátu odjeli na Vánoce domů. Dům byl divně prázdný, obývák se 46 místy k sezení zlověstnou černou dírou a nikdy nezamykaný dům bez klíčů řval samotou. Na stole v kuchyni pečlivě složená jakási lejstra se jménem bytné.

    Večer přišla zpráva, že Tram, už týden balící dárky a chystající vánoční hostinu pro dvacet přátel, odjela do vzdálené nemocnice na prohlídku, ale domů nepřijede. Byla okamžitě operována s rakovinovým nálezem. Stav je vážný…

    Zmatený z toho sdělení, znovu jsem si všiml lejster na stole. Byl to šanon s osobními papíry paní Tram. Pojistky, rodný list, závěť. Vedle ve fialových deskách smlouva s pohřebním ústavem.

    Musel jsem si sednout. A já idiot neměl dost trpělivosti, abych si jako jediný na světě večer před – vyslechl její zpověď. Komu to měla říct ta stará paní s dětmi někde na druhém konci světa? Komu to měla říct, když 46 židlí v obýváku bylo prázdných?

    Tram, která organizuje v městečku nádherné Kurzy zázraků, je, nebo možná už není. Když jsem se jí v týdnu s těmi zázraky trochu posmíval, řekla prostě: „Ono je to , Jene, tak jednoduché, až je to možná směšné. Na začátku musí být Láska. A od ní se řetězce malých všedních zázraků odvíjejí…“

    Najednou mi odkudsi bleskly věty z Manifestu surrealistů: „Řekněme to jednoznačně, zázračno je vždycky krásné a krásné je vždycky právě jenom zázračno!“

    Ta prázdnota židlí a prostá lapidárnost těch lejster na stole mě dojala. Odvypravovala mi ve spěchu svůj život, uklidila po sobě a aby nemuseli hledat, vyrovnala na stůl své dokumenty a smlouvu s pohřebáky.

    Na stole u počítače připíchnutý seznam dvaceti lidí, kteří přijdou na vánoční oběd a co na hostinu přinesou. Najednou se mě zmocnil zmatek. Jsem v tom velkém nezamykatelném domě jediný. Nikdo o odjezdu Tram neví. Ti lidi přijdou zaplnit židle.

    Hlavou mi proběhla vzpomínka na dovolenou v Jeseníkách. Proti hotýlku na táhlém svahu nový obrovský, krásný, stylový horský dům. Stometrová příjezdová cesta široká určitě šest metrů dlážděná obrovskými placáky. Prázdnota. Před tou stylovou předimenzovanou krásou do ticha šumící  jakobyrenezanční nádrž s vysokým vodotryskem. Neuvěřitelný nesmysl. Tady na horách! A za vodotryskem krytá terasa snad s padesátkou židlí. A místní se ťukají do čela: Nikdy tu nikdo nebyl! Jen zahradníci sekají trávu…

    Přátelé se nedají přivést násilím. Hlavou mi běží jeden můj starý písničkový text:
    Spíš/ a já okno do ticha / otvírám, / líp je koukat po hvězdách / dnes v noci sám.// Oči / těch, co odešli, / na nebi jsou, /i těch, co se zítra ráno / narodí. // Vesmír duší nade mnou/ zamrká, / starý film / se odvíjí…// Náš starý dům ožívá, / tak kde jste na tak dlouho /táto s mámou,/ vemte pár sousedů, / židlí mívali jsme dost. // Vítám vás na zápraží / a křídlovky nám z dálky budou hrát,/ až zbledne svítáním noc, / hosti půjdou spát… //

    Spíš / a já okno potichu / zavírám, / líp bylo koukat po hvězdách / dnes v noci sám.// Oči těch, co odešli, / na nebi jsou…

    Ještě v noci jsem napsal domů mail S.O.S. Do rána přišel recept na náš, nejlepší na světě – bramborový salát. („To jsem zvědav, kde v Tramtárii seženeš znojemské okurky, brambory z Vysočiny, cibuli ze Všetat, gothaj a českou plnotučnou hořčici!“, psali mi v mailu.)

    Celé dopoledne jsem zběsile nakupoval a snažil se poprvé v životě zkusit zadělat na svůj obyčejný zázrak. Ctrl+A, Ctrl+C, Ctrl+V okopírovat tady tisíce kilometrů daleko českou vánoční idylu, která přichází na stůl s bramborovým salátem v čase Štědrovečerní večeře. Udělal jsem ho pro jistotu kotel. Je nejlepší na světě.

    Prostírám v obýváku. Rozestavuji mísy. Rozestavuji židle. Sedím a jsem jak na trní. V půl druhé první zvonek. První sousedé. Ptají se po Tram, vedu je dál. Za půl hodiny je plno. Pod stromkem pro Tram plno dárků.

    Nálada jak v krematoriu. Sedám k piánu. Snad to ještě zvládnu. Zajíkavým hlasem, který se vzpamatovává teprve postupně, zpívám Narodil se Kristus Pán. Ticho. Vstává ten šedovlasý pán, co na minulém večeru Kurzu zázraků přemítal tak krásně o smyslu odpouštění a krásným barytonem začíná něco velebného, k čemu se přidávají další…

    Vánoční bramborový saláte, pro všechny jež jsou na nebesích i tady kolem stolu, děkuju ti za tvoji vůni, která nezná hranic (je mi smutkem na nic). Náš starý dům ožívá. Kde jste na tak dlouho, táto s maminkou? Každý máme někoho, koho už nemáme…

    Dvacet blízkých i vzdálených sousedů dozpívalo a tiše se pustilo do jídla.

     

  • Moje pracovní inventura 2016/1

    Kdysi jsem mnohem víc četl, než psal. Celý tenhle rok jsem zase mnohem víc psal.Titul ČurumbumV Albatrosu mi vyšla pro děti knížka Čurumbum. Ilustrovala kamarádka Zdeňka Krejčová.

    A takhle to začíná:
    Malý Péťa se s maminkou a tátou stěhují do nového věžáku…

    1. Bábovkový dům

    „A tam nahoře budeme i spát?“ zeptal se Péťa.

    Kdopak ho ale slyšel. Maminka stála u velikého žlutého stěhovacího auta a nadskakovala hrůzou, že jim stěhováci otlučou nábytek.

    „I čurat?“ zatahal ji za rukáv znovu Péťa. „Z té výšky?“

    Maminka k němu překvapeně otočila hlavu, jako by až do této chvíle mluvil nějakou cizí řečí. Teprve teď si to přeložila do té své řeči, zasmála se a řekla.

    „I čurat, i všechno.“

    A zase nadskočila, protože se roh sedačky bouchl o podlahu stěhovacího auta.

    Tlustí pánové stěhováci chodí s domečky jejich skříní na zádech jako šneci a cpou se s nimi do dveří vysoké a tlusté bábovky.

    Vysoká a tlustá šedivá bábovka je dům. Má tisícmilión očí a pár pus. Jedna pusa se otevře a spolkne stěhovacího pána s jejich skříní. A otevře se jedno oko a vykoukne z něho zvědavá paní a otevře se deset očí a zamává deset bílých záclon.

    Péťu zabolí za krkem z toho vysokého dívání. Ta rozťápnutá šedivá bábovka je prý jejich dům a oni tam budou jíst dršťkovou polévku a palačinky s čokoládou a budou tam i spát a čurat z té výšky a kolem oken jim budou lítat letadla.

    1. Ráno číslo jedna

    Prásk! Něco bouchlo. Možná, že v tomhle domě takhle končí noc. A něco řeklo:

    „Krucinál.“

    Péťa pootevřel jedno oko. Nejdřív uviděl plůtek svých řas. Pak se podíval víc do dálky. Táta se uhodil do kolena o roh police.

    Táta je Král. Král s velkým písmenkem na začátku, protože se tak jmenuje. A Král je také Péťa, celým jménem Péťa Král. A maminka je Renata Králová a tatínek jí říká Rendo. Celým jménem Rendo Králová. Maminka má v bříšku ještě Péťova bráchu.

    A mají ještě babičku Královou a dědu Krále, ale ti bydlí v Křiváčku. A pak mají také Nika Krále, který je pes velký jako skříň, a bydlí u babičky.

    „Kruci písek,“ kleje táta už víc potichu. Drží se za koleno a chodí nakřivo.

    „Co hudráš, Petře. Vzbudíš Péťu,“ uslyšel hlas maminky. „Počkej,“ řekla šeptem a odhrnula ze sebe deku. Péťa jen tak tak stačil zavřít oči a dělat jako že spí.

    Maminka šla tátovi vařit čaj, protože on by v novém bytě stejně zabloudil. A nemohl by nic najít a zase by říkal, že stěhování je jako zemětřesení.

    A jak Péťa dělal, že spí, přestal to dělat jako. Když se probudil, byl táta v práci a maminka stulená k Péťovi spala jako pes Nik s hlavou na svých packách. Péťa ji levým uchem slyšel pod košilí ťukat srdce a druhým uchem poslouchal dům.

    Nikdy si nevšiml, jak se dům ozývá. V jejich starém nízkém činžáku ho nikdy nenapadlo poslouchat ticho. Až teď. Až dneska.

    Ono to nebylo úplné ticho. Spíš skoroticho. A jaké skoroticho! Škroukání, skřípání, tlumené bouchání, šumění. A odevšad. Odzdola, odshora, odvedle.

    Péťa se tiše posadil. V první chvíli musel zase přivřít oči. Sluníčko ještě nezačalo pořádně svítit, ale v pokoji bylo obrovsky bílo. Péťovi se bílá barvička nelíbila. Jednou mu táta přinesl černé papíry a Péťa na ně bíle kreslil sníh. Ale trochu se těch výkresů bál. A jednou, když jeli do Křiváčku k babičce a dědovi, maminka oblékla Péťovi bílé kalhoty. Péťa se v nich prošel louží a byl za to bit. Opravdu nemá rád bílou pastelku. Ale takovéhle bílo v pokoji možná není k zahození.

    Kutulú z rozloženého gauče, na kterém se dneska vyspali všichni tři. Vydal se na tichou procházku lesem velikých krabic a pytlů a nábytku vzhůru nohama a skříní s nahatými zády…

    Když páni stěhováci včera vynosili s tátou všechny věci ze žlutého kamionu bez oken, najedli se u nich salámu a vypili z láhví pivo. Pak odjeli a táta Král a maminka Králová a Péťa Král tu zůstali jako na opuštěném ostrově.

    Péťa si stoupl k oknu a skrz zelenou láhev od piva se díval široko daleko. Nejdřív jako dalekohledem, ale pramínek zbylého piva mu pokapal tričko a do Péťova nosu přišla protivná vůnička. Jako když táta přijde hodně pozdě a říká, že se to trochu protáhlo.
    Pak se díval skrz sklíčko opatrně a viděl tisícmilón zelených aut a zelených hastrmánků se zelenými taškami, kteří se vodili za zelené ruce. A hastrmánci vcházeli do zelených vysokých domů a dveře byly pusy, co hastrmánky jedly.

    A zelená byla čím dál tmavší, zapadlé sluníčko bliklo za jedním oknem a za druhým a pak rozsvítila i maminka a řekla: Tak dobrý večer u nás. A byla sváteční a rozložila na podlahu noviny, protože stůl byl zarovnaný skříňkami. Na talíř do vějířků rozprostřela salám a krajíce chleba s máslem a Péťovi nalila do hrníčku mléko.

    Táta odešel pro tašku, něco z ní vzal a schoval za záda. Péťa to nevydržel, oběhl tátu a uviděl za ním vysokou láhev. Pak láhev stála na stole a maminka měla radost, ale přece jen tátovi povídá: Víš, co jsme si řekli, Petře. A táta Petr řekl, že jen výjimečně. Přece musí nový byt zapít.

    A když šel Péťa spát, tatínek s maminkou seděli kolem těch prostřených novin, pili víno a usmívali se, protože měli Péťu rádi.

    1. Jak namalovat pejska

    Péťa chodil klikatými kočičími krůčky kolem krabic a nábytku, zalezl pod stůl jako do psí boudy a vzpomněl si na kamaráda Nika u babičky v Křiváčku. Když od babičky na konci léta odjížděli, říkal mu Nik: Namaluj si mě a budu s tebou. A měl přitom hnědounké oči jako kloboučky hříbků v Zádušním lese. Jenže kde měl teď Péťa najít pastelky? Vylezl zpod stolu a otevřel první krabici.

    „Ahoj, mýdlo,“ řekl Péťa. „Můžu s tebou namalovat pejska?“

    Ale mýdlo zavrtělo hlavou:

    „Se mnou si umyj ruce, Péťo.“

    Ale Péťa si nechtěl mýt ruce. Otevřel další krabici a z ní vykoukla letní pláštěnka.

    „Ahoj, pláštěnko. Potřebuju namalovat pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“

    ale pláštěnka zavrtěla hlavou a řekla:

    „Vím o holínkách a botách s bruslemi a o bačkorách, abys nemusel chodit bos po studené podlaze.“

    Ale Péťa se nechtěl obouvat a podlaha se mu nezdála vůbec studená. Otevřel starý kufr, odkud se na něj vyvalily knihy. Zavonělo to jejich starým bytem a Péťa se honem zeptal knížky, která se k němu obrátila červeným obrázkem:

    „Ahoj, knížko, potřebuju namalovat svého pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“

    ale knížka zavrtěla hlavou:

    „Prohlížej si mě, Péťo. Ve mně najdeš pejsků aspoň deset a všichni hledají jedenáctého, který jim utekl s jitrnicí.“

    Péťa už byl docela smutný. Psi v knížkách jsou hezcí. On by si ale namaloval úplně obyčejného chundelatého Nika z Křiváčku, protože v tuhle chvíli si přál aspoň malinkého živého kamaráda.

    Ohlédl se po mamince, ale ta spala jako medvěd. Zastavil se u hnědé velikánské tašky. Zoubky zipu jako sepnuté ruce se rozevíraly docela lehce. Péťa si zipem pojezdil sem a tam a napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby měl i pusu na zip a oči na zip. Moc se mu to říkání líbilo, a tak si říkal dál pusunazipočinazip a pak se taška otevřela a byl v ní skoro celý špajz. Navrchu ležela červená lahvička a Péťa se jí zeptal:

    „Ahoj, kečupe. Můžu s tebou namalovat pejska?“

    A kečup roztáhl pusu, jako by ji měl na zip, a zakýval, až to zarachotilo o další lahvičky. A to Péťa věděl, že kečupem jde namalovat pejsek. Odšrouboval červené víčko a sedl si pod stůl. Chvíli přemýšlel, kterému prstu se malování podaří nejlíp. Pak namočil v protlaku z rajských jablíček ukazováček a napadlo ho, že ho to už dávno nenapadlo. Vždyť tohle je nejlepší schovka pro namalovaného pejska z Křiváčku. Copak si někdo z dospělých hrál někdy pod stolem?

    Namáčel a maloval zespodu na stolní desku a kečup mu stékal po ruce a kapal na zem, ale Péťa ho ze šedivé podlahy utíral a zase jím maloval, až byl pejsek namalovaný a zamrkal na Péťu. A Péťa zamrkal na něho a už věděl, že v tomhle domě nebude nikdy sám.
    Proč mám rád pejska
    Přemýšlím někdy před spaním,
    proč mám rád pejska.
    Přemýšlím, přemýšlím, až usnu.
    A když se probudím,
    pejsek mi sedí u postele.
    „Ahoj kamaráde,“ říká očima.
    „Co spolu dneska provedem?“
    My podíváním totiž mluvit dovedem.
    To proto mám rád pejska!
    __________________________________________________________

    Tak koukejte Čurumbuma koupit dětem. 🙂
    Je to knížka nejen na čtení, ale i na hraní. Za každou kapitolou jsou úkoly, které vycházejí z děje. Možná, že jim porozumíte i Vy. Nejen Vaše děti. 🙂

    ______________________________________________________________
    Pak jsem zase psal a vyšel první díl Krůtího brka s podtitulem Dopisy z Tramtárie. Ale o tom zase příště…

    Jan Jazzík Krůta

  • Tramtárie 2016

    Bydlení na vysoké nozeUž vím, kde budu bydlet, až si budu myslet, že žiju na vysoké noze… (Asi beru ten modrý.Sice na sídlišti, ale modrá je dobrá.)  🙂
    (Kambodža)

  • Vydám si sám, aneb Samožer

    Obálka č.1 knihy dopisy z Tramtárie
     Je to vždycky žinantní psát o vlastních knížkách. Ale tzv. recenzenti po návštěvě křtů knížek a dvou chlebíčkách, které ukořistí, napíší o tom, že kmotr Dalibor J. měl opět těsné džíny a kmotra Heidi J. provokativně černou podprsenku.
    Takže platí: Když tě nepochválí nikdo jiný, musíš se pochválit sám…
    🙂
     
    A když jsme u samožeru…
    U mě všechno platí dvojníásob: Nejen si knížku píšu, ale většinou i sám vydávám. Může to být určitě i důvod, že by mi je nikde jinde nevydali. Ale existuje taky jiný důvod a realita může být i jiná:
     
    Já jsem své nakladatelství Arcadia založil v roce 1992 spolu s významnými zahraničními partnery. Abych mohl s nimi vyrovnaně rozhodovat, musel jsem si půjčit tak obrovské peníze, že jsem brzo zjistil, že nejsem schopen hypotéku splácet. Následovalo šílené období neskutečných finančních problémů a stresů. Partneři po čase z republiky odešli, protože v jinou firmu (tiskárnu) jim v Česku v době jejich nepřítomnosti čeští partneři vytunelovali…
    Ale know how jsem měl, ale vydávání skoro skončilo. V knihovničce asi stovku vydaných nádherných titulů, ale nastala realita, další splácení dluhů. Cena za nádherné vydávání nádherných původních i překladových knížek byla drsná… Reklama, PR, prostě agenturní posluha v oblasti firemních akcí, večírků, reklamních kampaní atd.
    Těžké dobývání chleba.
     
    ŠMEJDY
    Některé své knížky jsem odevzdal do jiných nakladatelství, ale často se stávalo, že nakladatel si hleděl víc kuchařek, než literatury, že šetřil na papíře a reprodukce obrazů se rozpily, prolézaly papírem, publikace byly diletantsky graficky zpracované, autor do podoby knihy neměl co mluvit. Při částečné nebo úplné absenci jakéhokliv honoráře pak knihu autor nemohl dát ani jako dárek svým kamarádům, aniž by se nečervenal.
     
    A tak jsem přestal hazardovat a uvědomil si realitu:
    Jdi do knižního megastoru. Koukej. Všechno už bylo napsáno, všechno už bylo vydáno. Od pokladů, až po nejstrašnější knižní zločiny. Vše vedle sebe v jednom regálu, v jedné řadě.
    Hodinová mzda většiny spisovatelů je haléřová. A ještě se za knihu stydět?
     
    Psaní je to, čemu se říká “poslání”. Možná taky druh postižení. Jako se někdo drbe, druhý klofe písmenka.
     
    Takže: Když už rád píšu, chci si sobě a ve šťastném případě i kamarádům a přátelům dělat potěšení.
     
    O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE
    Abych ty plusové pocity mohl vyvolávat, musím mít nad knížkou absolutní dohled.
    Abych mohl mít tento dohled, musím si ji vydat sám.
    Abych si ji mohl vydat sám, musím si na to nějak jinak vydělat.
    Když mám pohromadě peníze a jsem připraven je do svého spisovatelského koníčku investovat, jdu na věc.
    V mém případě vím, že vydat knížku snad docela umím, i když udržet krok s velkými nakladateli skoro nejde.
    Pokud jsem si jistý, že umím, pak sám sobě ručím za všechno od těch písmenek, až po spolupracovníky, krásnou obálku, dokonalou grafiku, vazbu včetně kapitálku a šňůrku záložky v procítěné barvě.
    A pak vím, že jsem si koupil svoji knížku a odvezu ji distributorovi do skladu.
    Distributor za 50-60% z prodejní ceny knihu snad nabízí knihkupcům.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) zaplatil ze zbývajích 40-50% prodejní ceny tiskárnu, grafiky, ilustrátora, korektora a sám udělal všechny práce redaktora. Pitomost. Ty honoráře se do 40-50% nevešly. Na redaktora a autora už peníze nezbyly. Byl rád, že zaplatil aspoň spolupracovníky (i oni platí složenky, AAMN rád trpí).
    Když knihu knihkupec od distributora po zralé úvaze odebere, dobře nebo blbě ji vystaví.
    Když si knihu někdo koupí, záleží na knihkupci, zda peníze za prodej distributorovi hned přizná nebo si s nimi chvíli hospodaří.
    Distributor peníze obdrží a doufejme, že jejich příjem autorovi a malému nakladateli (Jan Krůta-Arcadia Art Agency) po uplynutí onoho měsíce oznámí.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) peníze vyfakturuje. U některých distributorů čeká na peníze až pět měsíců.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) nainvestoval do vzniku a výroby knihy kupu peněz a ty se mu po kapkách několik let vracejí.
    Někdy autor a malý nakladatel (AAMN) špatně odhadl náklad knihy a distributor chce dotisk.
    AAMN mezitím pracoval na něčem jiném tak, aby něco vydělal a investuje do dotisku.
    Dotisk odveze opět distributorské firmě.
    Opět mu kapou peníze po kapičkách zpět. Pořád je minimálně desítky tisíc v mínusu.
    Panu AAMN zazvoní mobil od distributora, že se mu vezou polovinu dotisku zpátky, protože trh knihu nechce. Po měsíci prodeje už je stará. Trh je zahlcený novinkami. Nemá AAMN něco nového?
    AAMN jde do lesa, načerno pokácí strom, starou pilou nařeže prkna, zluče nový regál, kam neprodané výtisky složí a přemýšlí, jak objednané (teď ale už neprodané a neprodejné) knihy zpeněžit. Snížení cen v obchodech už zkusil. Nezabírá. Knikupci vyžadují novinky.
    V Levných knihách nabídnou AAMN za knihu 5 Kč.
    Ve sběrně starého papíru knihy neberou. Museli byste vlastnoručně vytrhat u tisiců knh bloky listů z desek.
    AAMN má ve skladu několik tisíc knih. Jejich hodnota je na nule.
    A to je odvrácená stránka samožeru. Krásná (zase samožer) literatura za cenu příšerného rizika, že přijdete na buben. Copak AAMN není hráč? Kníže Rohan byl žabař. Neměli by pana AAMN soudit jako gamblera? 🙂

    CENA RADOSTI
    Jaká je cena radosti z nové knížky? Kolik jednotek radosti mi přinese první Krůtí brko? Co představuje množina jednotek radosti pro AAMN?
    Je požehnání mít psaní jako těžce odpracovanou radost.
    ……………………………………….
    Přátelé, potěšili jste mě. Díky.
    Knížka leží ve skladech distribučních firem Kosmas a Euromedia, u Kosmasu si ji lze objednat i mailem nebo na jejich stránkách. Obvykle se píše, že ji lze ko
    upit “v každém dobrém knihkupectví”.  
     
    Za AAMN a Krůtí brko
    Jan Krůta 🙂
  • První Krůtí brko je na světě!

    Vyšla mi nová knížka. Je první z nové řady a jmenuje se Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie. Čtení na léto a snad nejen na léto. Je trochu intimčo, ale třeba právě proto… 🙂
    První recenze byla příjemná. Dotyčná čtenářka napsala, že je ta knížka “sličná”.
    Super recenze: neukecaná…

    Obálka č.1 knihy dopisy z Tramtárie
    D
    íky Danu Špačkovi za ilustrace a Robertu Rytinovi za grafiku! Kluci, jste boží! 🙂

  • Pozdrav od pana fotografa

    Od jednoho pana fotografa jsem dostal jako vzpomínku na křest románu Sextenze tuhle fotku. Dva z kmotrů knihy se tváří, že je to snad i těšilo stejně jako mě. 🙂
    Takže vzpomínka…Křest Sextenze,H.Janků,D.Janda + jk

  • Křísničky 2016

    Jsem starej chlap a dostal jsem nabídku udělat si jakousi textařskou bilanci. Svým písničkám, které se mi otřou o srdce, říkám Křísničky. Vybíral jsem a některé nahrnul. Ostatní supraphonské tituly seřadila paní reLítání-obálkadaktorka do dalších dvou supraphonských souhrnů.

    Tu stovku známých textů pro Dalibora Jandu máme na Daliborových deskách. Na Křísničky jsem nasypal “kousky” pro jiné interprety, které po cestě buď někde zapadly, nenašly si tu nejsprávnější cestu k posluchačům, nebo dokonce vůbec nebyly z nejrůznějších důvodů ani vydané. Na vyžádání Supraphonu jsem si k souborům dvou CD napsal něco jako vizitku. Neměla by vyznít jako nostalgie. Prostě podtržení, mezisoučet. A zatím se jede dál…

    Křísničky a já
    Už jako dítě jsem byl velký šumař. Od druhé třídy housle. Tzv. nadaný žák, kterého skřipky ale vůbec nelákaly. Končilo to s nimi tak, že po hodině v hudební škole putovaly do tajné schránky pod skříní v šatně. Za týden nástup na hodinu, housle vytaženy, odehráno na jedna minus a vše s nekonečnou repeticí.

    Odmalička jsem si šetřil na akordeon. To byl sen. A šumaření začalo. Zase hudební škola, ale nezáživná, znudění učitelé a já místo etud doma, na nejrůznějších schůzích a vystoupeních mrskal hity padesátých let… Párek nebo dort, no neberte takový honorář. Za harmonikou jsem skoro nebyl vidět, ale mastil jsem všechno, co se mi líbilo. Harmonie šla do ucha sama, měch velkého akordeonu trochu dýchavičný, ale publikum vděčné. Na nové nástroje nikdy nebylo. Pianino po sestře, následovala kytara se strunami snad centimetr od hmatníku, altka saxofon s neladícím “h”, ale od třinácti vlastní kapela s kamarády, v noci Radio Luxembourg a druhý den už primitivní aranž a jelo to.

    Ve čtrnácti zhudebňuji texty staršího kamaráda, střídám venkovské big beatové kapely a v sedmnácti první nahrávání v rádiu se skladatelem, klavíristou a trumpetistou Jindřichem Brabcem v rámci působení v souboru Saturn na Pedagogické fakultě UK.

    První publikované básničky, příslib vydání mé první knížky od Františka Hrubína, ale jeho nečekané úmrtí… Začátek působení jako kantor s kytarou v ruce, vyhazov z kantořiny za to, že jsem děti učil píseň Běž domů, Ivane.
    Nashledanou, Benešove…

    Hodní lidé v pražské redakci mi pro novináře nepřijatelné kádrové materiály podstrčili ke spálení. Díky jejich normálnosti v době nenormalizace pracuji jako kulturní redaktor v nejčtenějším časopisu – Mladém světě.
    Jsem v Praze! V té době už mám v sešitě svých dvě stě padesát songů – křísniček. Jako písničká%

  • Tak nějak rychle…

    DSCN5177

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Cesty, toulky, putování… Odměna? Hledání? Odpověď na jakou otázku?

    Miami, Florida.
    První noc v hotýlku na pobřeží. V půl páté ráno slyším pootevírané dveře z chodby. Nakoukla černá holka. Černá prostitutka se zadkem jako skříň. Moc se nerozkoukávala a hrne se mi pod deku. Zručně hrábne a cukne před mým řevem, že spím. Začne se chechtat.

    Když vidí světlo v koupelně, rozrazí dveře i tam. Opilý spolubydlící, který se právě vrátil z mejdanu, vybíhá nahý z koupelny a tlačí oblou skříň v minisukni těsně pod půlky před sebou. Skříň ukazuje na jeho přirození a nemůže se udržet smíchy.
    “Nešlohla nám něco?” říká potom, co ji vystrčil na chodbu náhle vystřízlivělý.

    Velký svět začal docela přízemně.
    Jet lag… Časový rozdíl je potvora. Vnitřní hodiny bijí pořád stejně. Tyhle floridské jdou o šest hodin pozadu. Návodů, jak snížit spánkový dluh, je několik. Ale hlavně: Spěte a pijte!
    Já jsem se snažil spát a můj spolunocležník pít. Obojí je špatně.

    O pár hodin později se naloďujeme. Loď pro pět tisíc lidí polyká šňůry dvounohých pidilidí. Mizí do jejího břicha v nekonečných zástupech.

    Svět blýskavých palub se chystá na tsunami nových příchozích, kteří naplní své šedivé životy záblesky velkého světa. Patnáct set Indonésanů a Filipínců v bílém ti nadělí nebe velkého bílého sáhiba… Přejete si, pane?

    Den co den jiný karibský ostrov.  Pohádkové pláže, stále nové a nové exotické názvy. Zapisuji si. Hledám záblesk. Jsem jako ta tisícovka lidí na pláži Maho, která čeká se zdviženými mobily a foťáky mířícími na nebe a čekající, až s nimi švihne o hladinu mělkého moře deset metrů nad nimi přistávající obří Boeing. Chci, aby se mnou něco praštilo.

    Nějaká jiná bílá pláž? Luxus lodi? Omračující panoramata? Jídlem se prohýbající stoly? Exkluzívní společnost u stolu v restauraci? (Blazeovaný pitomec, co má kdesi v Horní Dolní zastavárnu vykládá, jak je jednoduché vydělat majland, když zaplatí babce za pozůstalost sto papírů a vydělá na tom dvě stě…)

    Vyrážím na okružní jízdy. Cvakám stovky snímků. Popis. Popis. Žádný řez dovnitř. Žádný průhled rentgenovým prozřením. Trhám partu a šlapu zapadlými uličkami, kam noha turisty pro špínu nevkročí. Upíjím tmavý rum a zaklínám okamžiky. Trpělivě čekám.

    A ono to přijde. Pro tenhle záblesk jsem si přijel z veliké dálky.

    Obchoďák kdesi na Panenských ostrovech. Hromadné nakupování. Nehromadně sedím s rumem a kafem v malém, hodně jetém bistru, před zcela nekaribskou krabicí obchoďáku s nekaribskými věcmi z Číny.

    Prohlížím si panny i nepanny z Panenských ostrovů a najednou mi padne do oka to, co si odvezu jako svátost až domů.
    Z obchoďáku vychází asi dvanáctiletý místní kluk s místním tátou a místní mámou. Jdou po chodníku směrem k mé židli. V koutku, kde je dav ulice nechal postát, ten táta předává klukovi se zářícíma očima slavnostně igelitku s nějakým nákupem. V podání ruky, s trochu obřadně předávanou igelitkou je krásné velké gesto: “Nes si to. Je to tvoje!”

    Klukovi se rozsvítí oči a tátovi i mámě vrazí spontánně krásnou upřímně vděčnou pusu.

    A mně v té chvíli rozrazí svět pomyšlení, že takovou pusu od svých synů já už nikdy nedostanu. Jsou slušně vychovaní, vždycky poděkují. Ale té spontánní vděčné radosti v tom už není ani zrníčko.

    Bože, jak jsou mi podobní.
    Jejich hlavy jsou už zase v poklusu do pozítří, zatímco moje listuje ve starých diářích a hledá, jaké to bylo, když mě ještě uměli chytit za ruku a vrazit bez rozmýšlení pusu jako nejprostší nevypočítanou reflexi.

    Bože, jak jsou mi podobní…

    Tati, není ti něco?

    Nic. Jen smutno, smutno, jak mi nikdy nebylo. Tak nějak rychle mezi námi táty a synů ubylo…

    (Úryvek z knížky Krůtí brko/ Dopisy z Tramtárie)
    Text a foto jk

  • Milá Mějsulko…

    Milá Mějsulko, nevěděl jsem. Teprve teď…
    Byla jsi, sama nádherná, součástí nádherného společenství lidí dychtivých po životě. Na botasky zavěšené nad Tvou postelí nikdy nezapomenu. Až v nich prochodíš podrážky tam někde vysoko nahoře, budeme Ti zase na dálku tleskat.. Jen potichu, protože Ty sis zasloužila tichou úctu a obdiv, co jsou schované hluboko uvnitř. Takový, který si nevynutí žádná pitomá a dutá celebrita.
    Byla jsi ta nejopravdovější a nejstatečnější ženská a tichý obdiv nás k Tobě po léta přitahoval. Setkávali jsme se s Tebou pod značkou Mějsehezky  na portálech Peprnet, na Vanilce i na Brejlích, nechyběla jsi v žádné diskuzi, básnivé miniatury obohacovaly Literární dokořán, niterné soukromé maily mě budily za nocí…
    V těch botaskách, které Ti Osud nedopřál obout tady na Zemi teď už určitě trénuješ na maratón. Měla jsi na něj natrénováno už tady mezi námi…
    Drž se! Neposedná, i když tolik let upoutaná k posteli…
    Honza

  • V Tramtárii bylo třicet plus…

    Nerad bych někoho naštval. Mrazy se dají docela dobře vydržet. Ale  věřte-nevěřte, s pomyšlením na sníh doma a další dva měsíce zimy jsem se na té pláži výjimečně vydržel opékat. 🙂
    Ale nic netrvá věčně… Jsem doma. Hlásí oblevu. No jasně, vybalil jsem kufr…
    DSCN5215

  • Předpůlnoční silvestrovská tramvaj

    Jedeme z náměstí Míru na Anděla. Šestnáctka přijíždí nabitá tak, že se jí dělají boule na boku. Pokus narvat se do dveří vyšel. “Pane,” říká po chvíli mladík za mými zády. ” Ten telefon, co držíte je můj a v mojí kapse. Potřebujete si zavolat?” Chci se omluvit, ale směje se celá tramvaj.
    “Tady je putovní bar! Kdo potřebuje první pomoc?” ozve se z kouta a láhev chodí nad hlavami.
    Slečna, co přistoupila na Karláku a namáčknuta, mě nevědomky uvádí do rozpaků. Moje partnerka zamáčknuta davem kdesi u jiných dveří.
    “A pak že Češi nedrží při sobě!” pronáší na celou tramvaj pomuchlaný stařeček, snažící se vystoupit na Palačáku.
    Je silvestrovská noc. Za pár minut se roky překulí. Už zítra budou lidi zase podmračení.
    “A pak, že Češi nedrží při sobě!” Bude muset Dopravní podnik od Nového roku prodloužit intervaly tramvají? Bude to fungovat i  ve všední den?

  • Šepot andělů

    Z rádií zní od rána do večera vánoční muzika, pohádky neslézají z obrazovek a my vyhlížíme z okna vánoční atmosféru. Kde jsi, atmosféro Ladových Vánoc? Kde jsi, atmosféro Vánoc, co si pamatujeme z našeho dětství? Kde jsi, atmosféro, co si pamatujeme z dětství našich dětí? Proč nějak všude chybíš? Trefíš k nám ještě vůbec? Proč mě letos u slova trefíš napadá spíš ten úplně jiný význam? I ty vánoční řečičky mi znějí nějak falešně.
    Možná to z nás vyprchává jako parfémy z tržnice…

    Co bylo těch hračkových tajností, těch zamilovaností v očíchVánoce5 plných přání, těch svatých doteků s ozdobami po babičce. Toho těšení na Narodil se Kristus Pán před doopravdickým vánočním stromečkem.

    Vyhlížím z okna tu až bolestivě krásnou vánoční atmosféru. Tu divnou tíhu v barokním kostele, když se pere s dřevně prostou Rybovkou Hej, Mistře…

    Přemýšlím, kam odešly ty silné city. Ta bezbřehá empatie, ta radost z nakupování těch nejlepších překvapení na světě za těžce naškudlené koruny.

    Kam se poděl ten šepot andělů za oknem. Kam se podělo to vrzání zmrzlého sněhu, když prošlapávali cestu s Ježíškovými sáňkami před naším domem?

    Kam se poděl ten šepot andělů?

    Všichni Vy, milí, které jsem po celý rok odbýval… Poslouchejte!

    Jan Krůta

  • Sláva nazdar výletu do Údolí ticha

    Spolek pro kulturu a osvětu Fan klub Poříčí nad Sázavou, z.s., uspořádal další z akcí pro občany naší obce. Onen výkřik v titulku článku (Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!) mohli slyšet kolemjdoucí Poříčáci v sobotu 21. listopadu po příjezdu odpoledního Posázavského pacifiku do místního nádraží.

    20151121_105739

    Sázava v Údolí ticha

    Vzhledem k tomu, že předchozí dny bys kvůli počasí ani psa nevyhnal, účast těch, kteří poručili větru dešti, byla nižší než obvkle. Ale zaklínali jsme počasí úspěšně, protože v neděli ráno nás přivítalo na výlet azurové nebe a přijatelné teploty.

    Trasa Kamenný přívoz – Pikovice byla předem prozkoumána virtuálně, takže nás nemohlo nic překvapit. Trasa po proudu řeky Sázavy nemůže být do kopce…

    Kupodivu kopců bylo na desetikilometrové Posázavské stezce dostatečně. Ale nádhera podzimní přírody se scénérií rozeklaného údolí a s unikátními trempskými chatařskými “orlími hnízdy” ve skalách nad řekou nám všechno vynahradily. A konec trasy v pikovické hospodě s vepřovými hody – co víc jsme si mohli přát.

    Nezmokli jsme, průběžná utužování party ze společných placatic dodávala hřejivý pocit, že je nám dobře na světě a ušlé nohy bolí přece až doma.

    Můžete závidět, že jste s námi nebyli,
    když jsme se my s Fan klubem dobře bavili!

    (jk)

Nejnovější Literární dokořán

  • Miláčku, ptáčku

    Miláčku, ptáčku,
    co mi dáš na památku?

    Dám ti trochu svého zmatku,
    trochu své samoty,
    vteřinu JÁ + TY.

    Miláčku, ptáčku.
    co mi dáš k Ježíšku?

    Dám ti dárek od Ježíška na křížku,
    trochu své opuštěné touhy
    pro noci dlouhý, dlouhý, dlouhý…

     

     

  • LÍBÍŠ SE MI

    Stromy jsou zas ostříhaný na ježka
    a celý den docela fest pršelo,
    tys mi řekla, abych počkal do dneška
    a myslel víc na duši, než na tělo.

    Jenže, děvče, mně už bylo akorát
    před pár jary, před pár Vánocemi,
    sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
    prostě říkám postý, líbíš se mi.

    Stromy jsou zas jak ježatí pankáči,
    slunce na copánkách mraků visí,
    tys mi řekla, tohleto mi nestačí,
    namáhej si trochu makovici.

    Jenže, děvče, mně už bylo akorát
    před pár jary, před pár Vánocemi,
    sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
    říkám postoprvé, líbíš se mi.

    A co s duší, když nám náhle zahřmělo,
    když se sneslo požehnání z nebe?
    Tělo se do těla něžně opřelo,
    ochutnej mě, já ochutnám tebe.

  • Co budeš dělat, až tu nebudu

    Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
    Nabalíš někde náhradního snílka – pobudu?
    Sváže tě pouty citu
    byznysmen či fitkáč z bakelitu?

    Já budu bludný kámen
    na každém tvém rozcestí
    a cesta ke čtyřlístku
    pro štěstí.

    Já budu zlatá muška, ano, ano,
    budu ti bzučet marné rady do uší,
    pak někdo přijde – plác – vymalováno –
    a moje duše kluše nebem k Venuši.

    Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
    Pij si a tancuj, lež ve vaně s pěnou,
    já budu stránkou ve tvém bloku pokreslenou
    a rtěnkou tvého Osudu.

  • |Jsme obnošený kabáty

  • |Up a pan Pes/ Up a pan Rybník

  • |Proč mám rád pejska

  • |Jablíčka

  • |Jabko na doma

Nejkomentovanější za poslední dva týdny